To nic. Prvních deset let - a pak to půjde!

říkával kdysi dávno náš pan sbormistr, když navzdory jeho úmorné snaze hudebním salónkem zněla jakási ochraptělá disharmonie, připomínající spíše sbor umírajících dervišů, než skladbu renesančního velikána Orlanda di Lasso.

A opravdu, takovou Matonu mia cara jsme onehdy slušně zvládli ne za deset let, nýbrž za rok, a relativně obstojně bych basový part dal po krátkém trainingu i dnes po čtvrtstoletí, aniž bych mistru Orlandovi přivodil infarkt.

Leč nebojte, pět nebudu. Na přetřes nýčko jest oněch deset let. Myslíte, že je to dostatečně dlouhá doba, abyste se něco pořádně naučili, nebo něco zvládli? I vy bláhoví!

Mýliti se, něco zkoniti, ba i mnohé neuměti je přeci lidské; důležité je ovšem míti pro tyto případy vždy nachystánu nějakou promyšlenou výmluvu. Vždy jsem věřil, že oněch „prvních deset let – a pak to půjde“ je dostatečně geniálních; za deset let už si nikdo nevzpomene, že jste si takový závazek vůbec kdy dali.

Jenže ouha: vzpomněl jsem si já sám. Zkrátka, deset let uplynulo jako voda, ale že bych je elegantně využil k povznesení vlastního ducha či umu – no nevím, nevím. Navíc, za týden přeci nedoženu něco, na co jsem deset let velkoryse dlabal. Nebylo by tudíž lepší dávat si poněkud realističtější závazky?

Prvních dvacet let - a pak to půjde! Však to zní prakticky stejně, že? A přitom mám na povznesení dvojnásobný čas.

No jo, jenomže ono holenkové uplynulo i dvacet let, a třeba v takové angličtině jsem vykázal pokrok úměrný nikoli dvaceti letům, ale tak dvěma lekcím večerního kursu v Dolním Bousově.

Řešení? No samozřejmě - závazek je nutno posadit do opravdu reálného rámce: Prvních třicet let - a pak to půjde!

A pro sichr ještě: Prvních čtyřicet let - a pak to půjde!

Koneckonců - nebuďme troškaři: Prvních padesát let - a pak to půjde!

Jo mimochodem, nevíte někdo náhodou, co jsem to před padesáti lety slíbil, že zvládnu?