To nic, pane. Tady už bylo bláznů ...

A všichni tady trčeli tak jako vy a čekali, až pojede vlak. A taky jako vy přešlapovali, posmrkávali, podupávali, plašili se z každého záchvěvu vánku a nadávali, že tu stojej jako blázni, zatímco ten zatracenej vlak furt nejede.

Byli tady a čekali na vlak, když jsme po válce tady na tom plácku honili merunu. Spousty jsem jich tady viděl, když jsme si tamhle u těch stromů cestou ze školy dopřávali tajného čouda. Jako apoštolové tady stávali, když jsme támhle podle vody špacírovali s mojí první holkou. Když tady vpravo na tom stadionu čutali druhou ligu, tak oni tu stáli zase, fotbal jim byl ukradenej a furt čuměli do dáli, úplně stejně jako vy. A vždycky když měl jet nějakej lepší vlak, tak se tady navzájem postrkovali o místa. Jako kdyby záleželo na nějakém tom centimetru. Když pršelo, tak tady kolikrát mokli jako slepice. Když mrzlo, tak tady jak magoři pochodovali a podupávali do kolečka. Vnuci, které jsem sem vodíval na procházku, je už z dálky vyhlíželi a volali „dědo, podívej, zas tam stojej blázni!“ A minulej týden tady jeden byl jeden z Japonska. Nebo z Koreje? Já to nepoznám.

No tak si nemyslete, že si o vás lidi pomyslej, že jste blázen, co tady s foťákem čeká, až pojede vlak. Takovejch už tady bylo ....

„No nic, já už musím jít. Tak nashledanou, a ať vám zůstanou hezké vzpomínky, jako mně!“ pozdvihl starý muž klobouk a vyšel po cestě k mostu. A mně jel vlak.