Tisíc a jedna cesta z práce domů

Takový exot, abych si počítal cesty z práce domů, nejsem, pročež onen tisíc budiž brán literárně. Ačkoli - není daleko větší exot ten, kdo nechá auto ve firmě a jako soumar se táhne tři kiláky domů po svých?

Jenomže, když ta soumarská podvečerní putování k domovu bývají kolikrát tak pěkná ....

Po pár minutách mám asfaltového chodníku typu „zemětřesení v Himálaji“ plné kecky, tak seběhnu dolů k řece a kontroluji, jak je na tom ten hezký most, který za posledních devadesát let kromě asi dvojího natření zábradlí neprodělal žádnou opravu. Jo, ten mě nejspíš přežije.

Pýcha socialistického dopravního inženýrství po třiceti letech naštěstí alespoň místy jakž takž splynula s městem a řekou. „Kámo, tohle je náš flek!“ zahuhlal tiskový mluvčí místních houmlesáků.    

Holky, vy se máte! Nemusíte se před koupáním sprchovat, plavky neřešíte, lezete do vody odkud chcete a městským úřadem bedlivě prozoumaný a schválený návštěvní řád vodoteče máte u šosu ...  

Vodní hrad bez vody – no není to paráda? Už je to dávno, co jsme tyhle malé české Benátky prolézali s buřtovými baterkami a ve vlhkém sklepě žížalami mučili Halbicha ze třetí Á, poněvadž školníkovi nabonzoval, kdo na záchodě počůral strop.

Když jsme občas pana jezného z technických služeb ukecali, vzal nás tajně s sebou na most a dovolil nám po koleji popojíždět vozíčkem nad jezovými poklopy a plivat dolů do vývařiště. Pohříchu už z toho jezu dnes moc nezůstalo; mimochodem ho před sto lety navrhl tatínek herce Bohuše Záhorského.

Jako na staré kolorované pohlednici někde od Sény ... vlevo bývala cukrárna, fotoslužba a knihy, vpravo hračkářství, hudebniny, rudoarmějěc a pan krejčí, co mi šil první opravdové manšestráky. Jo, to jsem ještě býval pionýr.

Stíny se už notně prodlužují, otevírací doby znaveny skončily, vietnamský capart vypískl „počkejte na mně, vole!“ a vběhl za kluky do průchodu. Za dumpingových pět korun mi Turek z kebabárny prodal poslední pizzovou výseč.

Ještě že věžičky na radnici nemají uši. Kdyby slyšely občasná radniční moudra paní konšelek a pánů konšelů, ohnuly by se hrůzou až dolů k dlaždičkám na náměstí. Ovšem, radnice musí být vznešená, to mi nikdo nevymluví.

Celá staletí bdí svatí z morového sloupu na náměstí nad osudy lidí, z nichž jen málokdo k nim nahoru povzhlédne. Nu což, dnes je nová doba a nestavíme morové sloupy, nýbrž zdravotní pojišťovny.  Jestlipak se ta dnešní bude na náměstí taky několik staletí?

Pod sloupem Nejsvětější Trojice jsem prošel tolikrát, že by to nespočítal ani můj profesor matematiky (a ten spočítat jistě uměl).  Až jednou jsem se dole na chvíli zastavil a pohlédl vzhůru. Co myslíte, že mě napadlo? No samozřejmě – vyškrabat se tam nahoru a rozhlížet se po světě jako poustevník stylista, jenž po celý život se sloupu neslezl dolů ...  

Pana Marie Sedmi radostí dohlíží na řádný výkon funkce veřejného osvětlení. Navzdory svému celkem důstojnému věku si pod ní tu a tam v létě koupím zmrzlinu. Cukr v krvi mám ou kej, tak co by.

Řekněte, komu z vás se poštěstí cestou z práce domů jít jadranským letoviskem? Miliony Čechů se dohadují o nejlepší letní cestě autem do Chorvatska – já se projdu všední cestou z práce a mám vystaráno.

Kdybych si v každé putyce, co jich po cestě z práce domů je, dal jedno pivo, zřejmě už v půlce náročné pouti bych byl postižen chodníkovým lišejem, a od dědka by mne v souladu se zákonem č. 37/1989 Sb. O ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi v platném znění vyrazili ven.

Kdybych při každé cestě z práce domů přinesl k památníčku výročí stříbrné svatby císaře Františka Josefa prvního jeden kamenný sloup nebo sloupek, jaké tu bývaly před rozkradením, měli bychom dnes v městském parku takový malý český Gerlachovský štít.

Pár set metrů pochoduji z práce i nefalšovanou lesní cestou. Zdejší stromy nemají evidenční čísla a zrzavé veverky na procházejících daňových poplatnících loudí něco na zub. Což mne znejistí, zda jsem náhodou po cestě neměl koupit něco k večeři. Ale asi ne, ostatně už mají všude zavřeno a magormarket je až za městem.

Nuže, není takové putování na sklonku pracovního dne pohlazením duše? Jenom pak nesmíte doma spáchat nějakou nepředloženost. Třeba začíst číst zprávy na internetu.

Jo, a musíte počítat s jednou nepříjemností. Budete totiž bez večeře.