No, pochopitelně vím, že jako prostý učitel jsi jeho vlastníkem jaksi být nemohl - ale vím, jak jsi vždycky říkával: „Z mojí školy na moje nádraží je to přesně jedna startka. Líp to nádraží opravdu postavit nemohli.“
Mezi námi; ono to bylo trošku dál, než jedna startka, poněvadž v okolí mimoňské základky soudruh ředitel kouření zatrhl nejen žactvu, ale i učitelům, pročež jsi těch prvních pár kroků na dohled Mírovky vždy musel z výchovných důvodů přetrpět bez nikotinu.
A představ si, tati - pod tou zastřešenou verandou vedle dveří k pokladnám tam na nádraží pořád ještě mají koš, i když to už dávno není ten, do kterého jsi vždycky předpisově hodil vajgla, odborně zardoušeného o rantl.
Tehdy jsi to možná netušil, ale ono nescházelo moc a to tvoje nádraží nebylo vůbec. Už jsi byl dávno v učitelském nebi, když jsem psal a kreslil knížku o transverzální dráze, jež tím tvým nádražím dodnes vede. Uhranut jsem luštil starý švabach zažloutlých spisků, jak tu dráhu chtěli kvůli pár ušetřeným kilometrům vést jinudy a jak se páni konšelé statečně vzepřeli všemu zlu a nakonec P.T. Ústecko-teplické dráze až hodnostáři z Vídně písemně nařídili, že vlaky přes Mimoň pojedou a basta.
Taky jsem četl, jak ti radniční rekové odcházeli, jak do města přicházeli úplně jiní lidé a jak se nádraží posouvalo stále víc a víc na okraj zájmu. Jak mu časem skoro nechali uhnít střechu, jak mu zazdívali okna, jak mu rozsekali červené lícní cihly kvůli kdejakému kabelu a zaplácali to betonem, jak mu chtěli vzít hospodu a nakonec ho nejlépe zbourat a nahradit nějakou panelovou potvorou jako v sousedním Brništi.
A viděl jsem, jak si pár lidí v poslední chvíli všimlo, že je nádraží už na samém kraji propasti. Zažil jsem, jak se lidé znovu vzepřeli nepřízni osudu. Jak se nechtěli nechat zahanbit vzpomínkami na staré radniční bojovníky. Jak se po dlouhých desetiletích začalo nádraží probouzet.
No vidíš, tati - a dnes je tohle nádraží tím nejkrásnějším. Škoda, že jsi se toho nedočkal. Škoda, že nebylo nejkrásnějším tehdy, když jsi v Mimoni učil, protože jsi už v České Lípě učit nesměl a tvůj milovaný dějepis už vůbec ne. Škoda, že nebylo nejkrásnějším tehdy, když soudruzi mocipáni usoudili, že z Lípy do Mimoně je to moc blízko a tys musel nově jezdit autobusem do Stráže pod Ralskem.
Pamatuju, že ze všeho nejvíc jsi hořekoval, že ve Stráži ze školy na autobusák je to na jednu startku moc blízko a že ti nějaké to nádraží i s nádražáky vlastně moc chybí.
Snad v tom učitelském nebi nějaký ten bánhof máte. Moc bych ti přál, aby byl aspoň tak hezký, jako je dnes ten mimoňský, a aby to k němu od školy bylo přesně jednu startku.
