Soutěž o nejkrásnější údraží

Tak to máme nádraží, před ním přednádraží, vedle něho přínádraží, za ním zanádraží a hospoda naproti němu je U nádraží. A tam, kde nádraží končí, jsem vynalezl údraží.

Údraží je tak vlastně něco někde mezi nádražím a nenádražím, něco tak nějak na půli cesty. Už to není to pravé nádraží, poněvadž tam není kolejiště a nemůže vás přejet vlak. Ale taky to není pravé nenádraží, protože nádraží máte pořád ještě na dosah a když vám ujede váš vlak, tak máte to potěšení to vidět a slyšet. A hlavně: údraží má být hezké a má vám tam být fajn.

No dobře, ale proč do údraží jít a co tam dělat? Odpovědi jsou tak trochu oblomovské: jít tam mohu, poněvadž tam jít nemusím, a dělat tam není co, poněvadž tam nemusím dělat nic.

Jenže ono to není tak, že si řeknete: aha, mám padla, tudíž jdu do údraží a nebudu tam nic dělat. Kdepak, tak lehounké to není.

Především ne každé nádraží má v sousedství údraží. Tak třeba Praha hlavní nádraží nemá údraží, nýbrž Sherwood. Jiná nádraží mají ze všech stran za sousedy beton, asfalt a hašišácká doupata.

Cesta do údraží se nedá předem naplánovat. Do údraží náhle z ničeho nic vstoupíte a i když jste nikdy v žádném údraží nebyli a nevíte, jak to tam vypadá, najednou víte, že jste právě přišli do údraží.

Jako tuhle já. Můj vlak nejel, poněvadž motorák kdesi na trati chcípl a bodejť by v sobotu večer někdo sehnal nějakou náhradu.

A tak jsem bezděky vyšel z nádraží. Na přednádraží chcípl pes, přínádraží obsadili zahrádkáři a hospoda U nádraží nepřežila covid. Bezděky, nebezděky, najednou vidím, že jsem byl v údraží.

Nemusel jsem nic dělat, nemusel na nic myslet, mohl se rozvalit v trávě - učiněný Ilja Oblomov. Teda, akorát jsem nesměl zapomenout, že mi za hodinu jede vlak domů. Možná.

Kdysi u nás bývala každoroční soutěž Nejkrásnější nádraží. Až jednou zase nebudu mít co dělat, vyhlásím soutěž Nejkrásnější údraží. Záštitu převezme Ilja Iljič Oblomov, slíbil mi to.

Fšecky obrázky jsou moje.