Snýtovaná nebesa

Už jste nýtovali? Už jste někdy rozklepávali nejtek? Já jo, ale pohříchu jsem nenýtoval nebesa, nýbrž jakýsi bazmek o pracovním vyučování.

Že se nebesa nedají snýtovat? Ale dají. Až vám do jedné ruky dají kýbl nýtů, do druhé vstrčí vercajk a vyšlou do příhrad čtyřicet metrů nad údolím, uvěříte všemu. Jen ať se pak proboha aspoň trochu ve zdraví dostanete zpátky na zem ...

Nebesa jsou snýtována přesně podle výkresu. Já to říkám celý život, že technický výkres je báseň nakreslená pomocí pravítka a kružítka.

Kde končí nebesa, to prosím pěkně nevím. Ale nemohou být snýtována celá, celičká – tolik nýtů lidstvo ve svých několika vteřinách vesmírného času ještě nevyrobilo. Tak až jednou těch nýtů budeme mít dost, budeme moci navázat tam, kde minulá pokolení prozatímně skončila. I když se trochu bojím. Nýtovat nemůže každej plašan, co jde jen tak kolem – to se musí umět.

A i když budete mistr světa v nýtování, tak když ta snýtovaná nebesa pořádně neopřete o matičku zem, spadnou vám na hlavu, na níž vytvarují úctyhodnou bouli, aby vám na věky věkův připomínala, že se pořád máte co učit.  

Jednoho krásného dne nastoupili kousek vedle novátoři, prohlásili, že je s nýtováním ámen a jali se nebesa svařovat. Sice se to taky musí umět, ale – pohled na to už tak hezký není. Koneckonců – když jsem onehdy na tupo svařil vajíčko s kastrolem, taky to nevypadalo zrovna světově.       

Ale aspoň se mi poštěstilo uvidět, jak po těch svařovaných nebesích jede vlak. Teda vlak – není to spíš tramvaj? Tak tomu říkejme třeba vlakotramvaj. Proč ne; ve městě to na kraji hauptbahnhofu sjede z tratě - a šupky hupky do ulic.  

Ale asi je dobře, že ta nebesa nikdy ani nesnýtujeme, ani nesvaříme, ani neslepíme, ani nesešněrujeme. To bychom si pak třeba ani nevážili toho, že čas od času do nebes povystoupíme a shovívavě obhlédneme to směšné lidské hemžení tam dole.

Ještě štěstí, že předchozí pokolení uměla rozklepávat nejtky ...