Slastné usínání vlakové

Co vznikne kombinací zasloužilého daňového poplatníka, klimatizovaného vagónu, ergonomického sedadla a pražců, který drncaj dju-da-dju-da-dju-da-dju-da ... ?

Spokojený cestující? Ale kdež! Zasloužilý poplatník ve vlaku zachrápe a vyhodí ho až kerberos na odstavném nádraží, sbíraje zálohované flašky od píva. Odpověď tudíž zní: uvedenou kombinací vznikne koloběh vratných pivních flašek v národním hospodářství.

Kdo nezaspal ani jednou ve vlaku, nechť hodí kamenem. Aspoň takové to „zachrápáníčko o jednu stanici“ snad potkalo každého. Jsou ovšem mistři, kteří zdolali podstatně vyšší mety. Přímo za mistra světa považuji jistého spolužáka, který s výmluvou „já jsem zaspal“ dokázal z Děčína do Ústí nad Labem jet přes jižní Moravu.

Přitom to začalo naprosto nevinně odpoledne, když jsme se cestou z náročného studia děčínské průmky zastavili v bufetu u nádraží na odpolední oběd, sestávající z nudlové polévky, pěti rohlíků a jenoho piva, vše v úhrnné ceně 4,60 Kčs. Poté jsem odfrčel dom, zatímco budoucí mistr, jemuž do Ústí jel vlak až za třičtvrtě hodiny, poručil si v kiosku na perónu ještě jedno pivo.

Jak to bylo dál, vylíčil poněkud pomačkaný mistr následného dne ráno, vystoupiv v Děčíně z vlaku od Ústí se slovy: „Tý vole, já byl v Břeclavi!“

No, asi mu ta děčínská piva nějak nesedla. Zachrápal a Ústí přejel, načež se Pannonií (rychlík Berlín – Sofia) svezl do Prahy (mistr byl držitel režijní jízdenky, jízdným se tudíž zabývat nemusel). Aby utišil žal, opatřil si v kisoku na „masně“ jednoho kelímáka a odhodlaně vlezl do večerního drážďanského rychlíku směr Ústí. Uondán náročným odpolednem usnul a ožil ve chvíli, kdy rychlík svištěl Žďárem nad Sázavou, z čehož pracně vydedukoval, že si v Praze omylem sedl zase do té nešťastné Pannonie (inu, vagón jako vagón, kor ve tmě a po šesti, sedmi pivech). Bezmocnému mistrovi nezbylo, než navštívit Brno, které ovšem prospal a tak se přinutil stát v uličce a z otevřeného okna čnít hlavou, aby už proboha aspoň v Břeclavi konečně vystoupil. To se mu krátce po půlnoci zdařilo a z telefonní budky rodičům slavnostně oznámil, že je vše v nejlepším pořádku, akorát se domů dostaví trochu později. V poslední chvíli pak mistr stihl nějaký rychlík směr Praha a Berlín, jímž se vrátil na český sever, byv pětadvacet minut z Ústí do Děčína pohlavkován, fackován a okokopáván přistoupivším živitelem, jenž mu ale aspoň donesl svačinu, než ho ruče nasměroval do školy.

Záhodno jest poznamenati, že k výše uvedenému koloběhu vratných pivních flašek v národním hospodářství mistr následně moc nepřispěl, neboť mu živitel zakázal chlastat a pro jistotu nějaký čas chodil kontrolovat, jak spořádaně mistr v Ústí vystupuje z vlaku.

No nic. Stejně už pivo za korunu sedmdesát neseženete, zasloužilý daňový poplatník zachrápe kdekoli a koneckonců ani ty pražce už nedrncaj dju-da-dju-da-dju-da-dju-da ...