tázával se náš matikář krajně nebezpečně, pakliže počínání oběti před tabulí vyhodnotil jako trestný čin prznění matematiky. Bohužel, ať oběť odpovídala jakkoli, konečnému knockautu zpravidla nedokázala uniknout.
Což také značilo, že na morální přípravu svého živitele k nejbližšímu rodičáku bude muset oběť vynaložit značnou energii. Byť menší, než kdyby hodlala našprtat matiku za poslední pololetí během dvou dní a dobrovolně se dala „vytasit“. Ostatně, to bylo nereálné už jen proto, že od začátku školního roku si oběť o královně věd bohorovně nezapisovala žádné poznatky a dokonce ani neráčila vést za tímto účelem sešit. Přesněji řečeno, původně sešit velkoryse zavedla, ale záhy jej pokreslila motorkami, lokomotivami, širokým portfoliem čuňáren a karikaturami profesorského sboru, pročež k čerpání matematických poznatků jevil se sešit nepoužitelný.
Oběť neoběť, už je to pár pětiletek, co jsem bez větších následků vyvázl ze spárů československé vzdělávací soustavy, ale ona nebezpečná tázací věta „Poslyšte, vy se neučíte?“ mi hlavou zní zhusta i dnes. Už ne v souvislosti s matematikou (můj mozek už dávno seznal, že to nemá cenu), ale tak nějak se vším. Ale už taky nejsem vyděšený bažantík jako tenkrát u tabule, a většinou se z té šlamastyky umím elegantně vysekat.
„Poslyšte, vy se neučíte?“ vyčetl jsem sám sobě, když vyšlo najevo, že na mobilu neumím naštelovat internet. Ale hned jsem měl připravenou výmluvu: z uličnictví jsem si na mobilu nastavil maďarštinu, teď nevím, jak to vrátit, a kdo má prosím vás vědět, jak se maďarsky řekne internet, že ano?
„Poslyšte, vy se neučíte?“ obořil jsem se na sebe, když jsem tuhle jen tak z rozmaru prubnul test pro autoškolu, přičemž výsledek nevyšel nejlépe a byl bych nucen vrátit státu řidičák a asi i občanku. Ale: princ Charles v roce 1967 u zkoušky v autoškole rupnul, až se Albion zakymácel – a občanku má Jeho královská Výsost princ z Walesu pořád.
„Poslyšte, vy se neučíte?“ tázal jsem se pokorně sám sebe, když jsem zkoušel, zda je dokument „Seznam nepovolených otázek v manželství trvajícím 25 a více let“ stále platný. Všem potencionálním ověřovatelům kolegiálně sděluji: bacha, je platný včetně řady novelizací, o nichž nám ale nikdo neřekl.
„Poslyšte, vy se neučíte?“ konstatoval jsem, žvýkaje vlastními silami stvořenou večeři coby praktický následek předchozího odstavce. Ovšem ve škole nás neučili, jak se smaží syreček; respektive mi pedagog tehdy toliko vyťal políček, když jsem syreček nabodnutý na pohrabáč smažil v kovářské výhni ve školních dílnách.
„Poslyšte, vy se neučíte?“ dštil jsem síru bolestně se sbíraje z ledového chodníku, jehož součinitel tření o moje botky jsem hrubě podcenil. Naštěstí se tak přihodilo ráno u školy, takže pokud to někdo slyšel, vypadalo to jako že učitel rafinovaně kontroluje žactvo ještě před vyučováním, a ne jako když starej vůl zapomene, že led klouže.
„Poslyšte, vy se neučíte?“ povykovali jsme na sebe s kámošema během půlnočního běhu, když jsme za sebou hnali pejska, kterého jsme předtím vehementně přemlouvali, že s ním všichni budeme objímat a pusinkovat. Omluvou budiž fakt, že si ve vožralství nikdo nevšiml, že pejsek je třicetikilový pitbull.
Inu, chybami se člověk učí. Takto životem poučen, může se poté bez obav postavit k jakékoli školní tabuli.
„Strana a“
„Poslyšte, vy se neučíte?“
