Je to neuvěřitelné, ale ještě to nezakázali. Přitom na kmeni rovnováhu ztratila a do vody zahučela půlka lidstva, mnozí polykali andělíčky jako o závod a přeživší dodnes posílají říčnímu božstvu Poseidonovu děkovné dopisy.
Už jsem na mých poutích podél řek viděl mraky tabulek; některé byly stroze poučné (pozor, tato cesta končí v řece!), jiné mírně záhadné (zde jděte po břehu!) nebo fyzikálně překvapivé (pozor! voda pod jezem se vaří!), jiné zakazovaly třeba rybolov či výstup na břeh. Ovšem o zákazu chůze po kmeni přes řeku nikde ani slovo!
Nuže poutníče; po kmeni padlého stromu řeku přejíti či nepřejíti? Zakázáno to zatím není!
Takovéhle přechody jsou nejhorší: kmen není ani silný, ani slabý, ani mokrý, ani suchý, ani rovný, ani prohnutý, s kůrou i bez kůry; voda není ani hluboká, ani mělká, ani čistá, ani špinavá, ani ledová, ani teplá – a včil mudruj, milý poutníče potencionální přechodníče.
Aha – nebylo nakonec přeci jen lepší přenožkovat po kmeni na ten druhý břeh? Tady na tom velká voda nadělala takové to jemné podpovrchové bahýnko, jehož si pobřežní poutník všimne teprve v okamžiku, když po něm a po zadnici elegantně sjíždí do řeky.
Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě? Proč pozorovat hemžení u řeky z přirozeného přírodního úkrytu opodál, když takřka nad břehem máme pozorovatelnu bratru za dva milóny? Pozorovatel odtud vidí to samé jako z onoho úvozu, přičemž nejvíc ze všeho je vidět on sám.
Podle řeky putovati a alespoň jednu volavku neviděti? Nemožno. Leda že bych se na umělé pozorovatelně producíroval jako stráž na Volze a dotyčná volavka by poděšena prchla.
Podél řeky putovati a alespoň jeden vlak na přilehlé trati neviděti? Nemožno. Leda že by na dráze byla výluka.
Což vše možno pěkně shora obhlížet z místního ústavu sociální péče. I když – to tedy raději zůstanu dole u řeky a snad se ještě nějaký ten pátek bez ústavu obejdu.
Pan velkoprůmyslník kdysi řeku rozvedl do kanálů a náhonů, přes něž možno přecházeti nikoli po padlých stromech, nýbrž po lávkách a můstcích. Poutník přechodník spoléhaje na zábradlí může svou zvídavost věnovat průzkumu a poučení, jak pan velkoprůmyslník pro svoje dílny zajistil energii aniž by přitom areál utopil ve větrnících a fotovoltaice. Pravda, vlečku pro přísun vagónů s uhlím už mu žabičkáři dávno zatrhli.
Tady je nezvratně prokázáno, že ajznboňáci jako kluci určitě taky hopkali po kmenech přes zkroucené potoky a řeky, a inspirováni po letech stvořili báječně pokroucené nádraží. Cožpak by na dohled klikatící se řeky bylo možno jen tak pro nic za nic položit úplně rovné koleje?
Tohle jsou principiálně taky položené kmeny přes řeku, akorát jaksi přerostlejší a v poněkud modernější podobě. Navíc se po nich nebalancuje ve stoje bokem, nýbrž v sedě jezdí autem. Hlavně na tom horním to v autě není nic moc, takže kdo chce trochu vzrůša, nechť auto nechá autem a hezky po svých se na tu krásu přijde podívat pěkně z blízka.
Pan architekt se tolik snažil, aby byl jeho most hezký .... a pak přišel pan stavitel s drzým dotazem: „a kudy, pane kolego, odvedete dešťovou vodu z vozovky?“ No, alespoň ty příšerné trubky nechali v celkem přijatelných barvách.
Tak vidíte, kam nakonec poutníka přechodníka zavede potulka podle řeky nezávisle na tom, zda po kmeni padlého stromu na druhý břeh přešel nebo nepřešel.
Pro klid duše záhodno poznamenat, že poutník sám je žvanilem schopným pindat v podstatě kdykoli o čemkoli, ovšem přechodníkem vodotečí je toliko po řádných mostech a lávkách a v žádném případě po kmenech padlých stromů. Jeho zřejmě poslednímu, bohužel ne tak úplně dokonalému přechodu po kmeni bezprostředně předcházelo sdělení směřované manželce „prosimtě – přejít potok po kmeni, to přece umí každý blbec. Nevím, kde by měl být problém!“
Fšecky obrázky jsou moje.
