Pan Kaplan má češtinu rád

Nemám-li zrovna inteligenční útlum, přináším své články v nedělni rána. Ale dnes činím výjimku. A píšu kvapem, abych na samém sklonku dne stačil ještě aspoň několik stránek knížky přečíst a usnul s jistotou, že zase bude kou kej.

Jednou dávno tomu po půlnoci jsem se z nádražácké šichty doškobrcal domů a podivil se, že ještě mamka ponocuje u lampičky. Jak mě spatřila, rozzářila se: „Teda, pojď si na chvíli poslechnout, co čtu – to je něco strašnýho!“ A začala nahlas číst.

Pamatuju, že jsem se osprchoval a možná narychlo spolkl nějakou kávovinu, táta šel o šesté ráno na autobus do práce, my s matinkou jsme se v obýváku dlouhé hodiny chechtali, znova četli celé odstavce a znovu slzeli do vyčerpání a po krátké přestávce znova. Pak ještě odpoledne táta dojel z práce a já šel před šestou večer na další šichtu do depa.

A když jsme se s mašinou blížili k návěstidlu, nevěřil jsem, že na něm podle předpisu svítí návěst „rychlost 40 km/h a výstraha“. Tam přece jasně svítilo „rychle čižicet a fíštracha“ !

Tu knížku jsem pak četl tolikrát, že bývaly časy, kdy jsem ji od kterékoli stránky uměl nazpaměť. Četl jsem ji i v ruštině a v němčině. Ale ta česká byla nejlepší.

Jen anglický originál jsem nikdy nečetl, poněvadž tuhle řeč neumím. A kdybych náhodou uměl, stejně bych nevěřil. Nevěřil, že je anglický originál lepší než český překlad.

Ačkoli – je to vůbec překlad? Nevěřím. Ne, není. Už nikdy nikdo "pana Kaplana" v češtině nenapíše líp, než Antonín Přidal.

Pan Přidal už nám ale také nikdy nic nenapíše. Já ho ale budu číst ještě mockrát. Tomu věřím naprosto neoblomně. A je úplně jedno, zda budu číst po odpolednech, po půlnoci, po práci, nebo ve čtyři ráno v pondělí.

Pane Přidale, mockrát Vám děkuji a slibuju, že Vašeho českého „pana Kaplana“ budu číst, co oční víčka udržím.

Váš navždy čtenář

Z*D*E*N*Ě*K  *  Š*I*N*D*L*A*U*E*R