Neuvěřitelné: v televizi byl normální člověk

Už jsem myslel, že se toho nedočkám. Už jsem se smiřoval s tím, že jsem řadový tuposaurus, jenž každý měsíc odevzdá 135 korun, aby mohl stisknout čudl na omamné bedně a čekat, až mu z ní řeknou, co si má myslet. Raději ten čudl moc nestiskávám.

Včera jsem ale čudl, letos poprvé, stiskl (tedy, nikoli na omamné bedně - tu nevlastním, nýbrž na internetu). A dobře jsem jsem udělal. Viděl jsem normálního člověka.

Mluvil tak, že věty měly začátek a měly konec. Měly podmět a měly přísudek. Měly myšlenku. Měly smysl. Měly sílu udržet pozornost toho, kdo jim naslouchal. Měly co říci. Měly schopnost překvapit. Měly čarovnou moc povzbudit. Měly dar neurazit ani ty, kteří by si to zasloužili.

Zkrátka ten člověk mluvil ve větách, které sám vymyslel. To nebyly věty týden předem formulované, prověřované a schvalované štábem bdělých dozorníků, samozvaných rádců a profesionálních pochlebovačů. A co hlavně: těmi větami odpovídal na otázky. Jak to bylo najednou jednoduché: jasná otázka - jasná odpověď, jasná otázka - jasná odpověď.

Neuvěřitelné: v televizi byl normální člověk. Dožil jsem se toho. Děkuji Ti, Štěpáne!