Nejlepší topič

Byl to takový nenápadný dědek, co jezdil snad ještě za Rajchsbánu, takový šlachovitý, samá ruka, žádný špek. Až se mladý mašinfíra začervenal, že má na mašině velet takovému harcovníkovi. Ale sám přeci chtěl toho nejlepšího.

Nejlepší topič si chvíli prohlížel papír s výškovým profilem tratě, co mu okopírovali z jedné bezstarostné knížečky o podlužických železnicích. Pak si na zprávě od vlakvedoucího přečetl váhu vlaku, přivěšeného k dýmající lokomotivě, řekl „jo, to ještě půjde,“ a jelo se.

Železný oř vytrvale načítá vrstevnice a matička příroda obezřetně přidržuje zákony dynamiky za zataženou oponou. Harcovník s lopatou přesně čte profil tratě z obrázku, připíchnutém na kotli, a s chápavým úsměvem na rtech neúnavně sází uhlí po všech koutech roštu.

Já ten koncert z povzdálí bez dechu pozoruju. Před třiceti lety jsme přes kopce motorovými lokomotivami tahali vlaky o třetinu lehčí a přemlouvali matičku přírodu, aby ty nepodplatitelné zákony dynamiky ještě na chviličku pozdržela za šos.

A teď jede parní vlak a na mašině nejlepší topič topí podle obrázků, které jsem před dvaceti lety nakreslil pro svou první bezstarostnou knížečku.

Myslel jsem, že služební pomůcky v roce 2016 už budou na kapku vyšší úrovni, než je sken primitivního obrázku s výškovým profilem tratě. Nu, asi jsem myslel špatně.

Děkuji Petru Barchánkovi za inspiraci a všem na lokomotivě 50 3648 za překrásný koncert.