Mezi poli vede pěšina. Po pěšině běží Věra. Je sama. Kolem je vysoké obilí. Klasy se kolébají ve větru. Na mezi voní květiny. Nedaleko se bělá sinice. Pozor! Co to houká? Už jede autobus z města. Z okna se dívá maminka s Evou. Věra běží mamince a Evě naproti. Věra si vede maminku naproti. Měsíc vychází. Je večer. Věra se tulí k mámě. „Mámo, šla jsem sama. Táta mě pustil!“ Silnice je pěkná, rovná, široká. Spojuje města a vesnice. Pěšina je úzká. Vede mezi poli, lesem, po lukách. (Slabikář, SPN Praha, 1973)
To je pohlazeníčko, že? Ale dnešní prvňáčci by to asi nepochopili, poněvadž nevědí, co jsou pěšina, obilí, klasy, mez a luka. Ostatně, co za Slabikáře dnes naše omladina vzývá? Ani bych se nedivil, kdyby jim ministerstvo vnucovalo zhovadilosti tohoto typu:
Mezi soukromými pozemky s fotovoltaickými elektrárnami vede veřejná dopravní komunikace pro vozidla. Po živičném povrchu vozovky běží Věra. Kolem jsou vysoké zábrany s průmyslovými kamerami. Nosné konstrukce solárních panelů se elasticky deformují vlivem zvýšené povětrnosti. Na krajnici se biologicky rozkládají volně skladované obaly od chemického prostředku pro postřik náletových travin. Nedaleko se bělá železobetonová protihluková bariéra tranzitního železničního koridoru. Pozor! Co to kvílí? V zastávce brzdí čtyřicet let staré vagóny regionálního vlaku. Z okna vyděšeně zírají maminka s Evou. Věra běží po nástupišti dle doporučení UIC mamince a Evě naproti. Věra si vede maminku pěší komunikací podél kolejí. Světelné rampy fotovoltaických areálů se rozsvěcují. Je večer. Věra se tulí k mámě. „Mámo, přišla jsem sama. Máma mě pustila!" Věra má dvě maminky a ani jednoho tatínka. Dvoukolejný elektrizovaný koridor je pěkný, rovný, široký. Spojuje velká evropská města s Českou Třebovou. Komunikace pro vozidla je úzká, ale vejde se na ní hummer našeho kmotra. Vede mezi elektrárnami, listnatou monokulturou, inženýrsky zasíťovanými parcelami. (Slabikář, někdy po roce 2012)
Jsem pyšný, že já a moje děti jsme ještě chodili do normální školy. Zdravím, ZdŠ
