Kterak si počínati na třináct a půl metru vysokém kopci?

Není to žádná věda. Záhodno jest naň vystoupiti, aby nad hlavou byly už jen větve stromů a nebe. Nahoře se posadit na zem, rozepnout límeček u košile, vdechovat zemi a čas vůkol, a půl hodiny nedělat a neříkat nic.    

Půl hodiny jsem mlčel třináct a půl metru nad zemí. Nechal jsem kopec, nechť povídá on. Třeba k tomu zase měl příležitost, jakých za posledních sedmadvacet století moc nebylo. Ovšem to jeho vyprávění uslyšel jenom ten, kdo chtěl anebo uměl naslouchat. Ve škole jsme to neměli, ale já to z najednou tak nějak uměl. Nebo jsem si to aspoň myslel.  

Zatímco kopec vlídně hovořil, všichni mne mlčky obestoupili a ze všech stran si mě zkoumavě prohlíželi. Když mě důkladně prošacovali a nenašli ničeho kromě klíče od domova a lístku na vlak, otázal se neznámý obstupující: „Řekněte mně, proč vůbec nic, ale prachnic u sebe nemáte?“ „Poněvadž nic nepotřebuju.“

Ono se to nezdá, ale za půl hodiny se toho někdy dá povědět docela hodně. Slíbil jsem, že to nezapomenu, úměrně svému věku jsem s kopce rozvážně sestupoval dávno rozpadlými schůdky a vůbec nic nepotřeboval.

Dole v lese jsem se ještě naposledy podíval ke třináct a půl metru vysokému kopci a z větvoví sundal chlebník se směšnými proprietami jednadvacátého století. Cestou k vlaku jsem dumal, co na téhle zemi po sedmadvaceti stoletích zůstane po nás. Jestli to bude taky kopec, tak je nejvyšší čas, abychom začali nosit hlínu. To se jen tak zdá, že sedmadvacet století je dlouhý čas.

Všechny obrázky jsou moje, jenom třináct a půl metrů vysoký kopec Hohmichele patří jiným. Přeci jsem slíbil, že to nezapomenu. A kromě toho, už vím, co na takovém kopci dělat: nic.