Jak vzdělanec vynalezl smoothie v pevném skupenství a jaké to mělo následky

Nebýt vzdělanců, nejspíš by lidstvo tápalo cestami trnitými a vypadalo by to asi tak, jak říkával můj učitel fyziky: „s váma to jde, jako když vožralej tlačí káru hnojem - a ještě k tomu blbě napumpovanou!"

Svatou povinností vzdělancovou tudíž je vynalézati tápajícímu lidstvu cesty mimo trní. Což může vypadat všelijak. Tak třeba jsem tuhle četl vynález, že ráno se má vstávat optimisticky, k čemuž záhodno probouzet se tak v osm, půl hodiny poslouchat švitoření ptáčků, vzdychat při józe u otevřeného okna a snídat smoothie. 

Pravda, ne všechno lidstvo si tak optimistická rána může dovolit. Já třeba mám ranní jógu, přesněji řečeno modifikovanou verzi „ranního pozdravu slunci“, zakázanou, aby si sousedi nemysleli, že jsem dobytek. Ale co třeba vylepšit to smoothie? Vynálezce jásá, že lahodný osvěžující koktejl neboli smoothie, který si dopřejete hned po ránu, vám dodá potřebnou energii a nezbytné živiny. Kde ale v šest ráno v normální tápající domácnosti splašit superpotraviny, jako jsou mandlové mléko, kustovnice čínská, mladý zelený ječmen, lněná semínka nebo chlorella - o tom už vynálezce cudně mlčí.

Leč nastojte! Prý do smoothie můžete přidat v podstatě vše, co máte rádi. No sláva. Já, tápající ospalec, tedy přidám bůček, uherák, tláču s cibulí, syrečky a zbytek vlašáku – to v ledičce většinou najdu; buráky, čipsy a kečup na stole zbyly od včerejška a mandlové mléko nahradím lákem z okurek – však ten taky teče.

No jo, ale v mixéru se to všechno promění v zahuštěnou hmotu, jejíž vzezření, barva a vůně po ránu příliš optimismu nedodají. Nehledě na to, že už jen pouhé pomyšlení na rozmixovaný uherák je děsivé. Což to tedy nemixovat? Náplň žaludku přeci bude tatáž, když to standardně sežeru a zapiju – no ne?

A tak jsem se rozhodl tápajícímu lidstvu vynalézt cestu, že smoothie nutně nemusí být skupenství kapalného čili rozmašírovaného, nýbrž může být i skupenství pevného, čili nakrájeného. Vzpomenuv nekrologu průkopníka letectví Otto Lilienthala po jeho posledním letu („Každý musí něco obětovat“), průkopnicky jsem posnídal vše, co v ledničce bylo, a překypuje energií vykročil jsem obětavě do práce.

Ptáčci švitořili, jarní zeleň oku lahodila, pozitivně jsem přemýšlel o obědě v závodce, smoothie v břuchu, no prostě – optimismus od ucha k uchu.

Na konci parku se mi zazdálo, že ptáčci ztichli, zeleň již tolik nevábila a představa UHO v závodce  jako by nějak ztrácela na euforii. U Nguyneova univermagu jsem měl pocit, že kafe po ránu dnes vynechám a že ranní smoothie jsem možná měl přece jen trochu zvážit. Pod nadjezdem v půli cesty provázen nestandardními zvuky z břuchu jsem smoothie proklel. Znenadání jsem byl postaven před nesnadný úkol, totiž zkrátit a zpevnit krok a zároveň chůzi podstatně zrychlit. Spíše než myšlenky o pracovních úkolech mně náhle svíralo cosi jiného – přesněji řečeno, svírat jsem musel i já sám, a to čím dál tím víc. Co mi běželo hlavou v závěrečné běžecké fázi, těžko říci; pamatuji toliko, že na letní byt pod říčním mostem bezďáci naštěstí ještě nedorazili.                

No nic. Smoothie v pevném skupenství se zkrátka příliš neosvědčilo a kára tápajícího lidstva poněkud uvízla v .... no, řekněme v hnoji, ale na druhé straně - vzdělancům je přeci brána objevů a nápadů stále doširoka otevřena. Akorát dotyčný tápající vzdělanec nesmí být přežralej a pro jistotu by měl v ruce mít pumpičku.