Mít přímou cestu z Brna do Vídně nám holt asi není souzeno. Ustavičně skuhráme, že dálnici ještě nemáme a už se jí asi nedožijeme. Ale ani dráze železné mezi těmito punkty se nikdy moc nedařilo.
Jistě, z Vídně do Brna to vlakmo šlo „nordbánem“ přes Břeclav. Jenomže dál přes Českou Třebovou do Prahy to šlo už jen po „štégu“. Tihle dva soukromníci se vzájemně moc nemuseli a když „štég“ počal básnit o své vlastní dráze z Vídně do Brna, aby nebyl závislý na konkurenci, „nordbán“ šustil glejtem, že na tohle drážní spojení má on privilegium, tudíž o nějaké druhé dráze není řeči, a pokud přec, tak „tatínek vám vyhlásí válku!“
Státní správa samozřejmě nevěděla, co s priviligiem dělat a tak renomovaným právníkům nastaly žně. Nakonec „štég“ svou vídeňsko-brněnskou trať prosadil, ta ovšem s ohledem na c. k. privilegium a pořekadlo "vlk se nažral, koza zůstala celá" vedla všelijak, oplývajíc oblouky, mosty, tunely i sklonovými rampami, pro hlavní trať mající spojovat Vídeň s Prahou až nedůstojnými.
Nicméně, od roku 1870 z Vídně přes Stadlau, Mistelbach, Hrušovany nad Jevišovkou, Moravský Krumlov a Střelice do Brna, tedy přes hory a doly, vlaky „štégu“ opravdu jezdily. A posléze skutečně až do Prahy, a to až do roku 1919. Poté význam někdejšího „štégu“ neboli „státní dráhy“ prudce upadl, počátkem padesátých let zmizely mosty přes hraniční Dyji u Hevlína, aby nám imperialisté nemohli škodit, zbytek na Moravě později obdržel nálepku regionální tratě a z Hrušovan do Hevlína se dnes už vlakem nedostanete.
Nu, co nadělám; podle téhle dráhy žádné velkoměsto není, z těch menších to všude mají na nádraží dost daleko a svým způsobem je zázrak, že tu dnes ještě nějaké vlaky jezdí.
Ale: vždycky když tu jedu, uvědomím si, že jinde nemáme tak dlouhou trať, která se nikdy nedočkala druhé koleje, ačkoli pro ni byla spodní stavba dokončena nebo připravena. Vzpomenu starého ivančického viaduktu opředeného bájemi, báchorkami a povídačkami. Potěším se vysokými náspy a hlubokými zářezy u Krumlova. Gurmánsky mlasknu nad architelkurou střelického nádraží. Dumám, jak asi u Rény prožívali střelmistři fakt, že poprvé v Rakousku razí tunely dynamitem. A uvědomuju si, že cestou vidím při troše pozornosti z jižní Moravy vlastně všechno.
Kdyby to šlo, hnedle bych vlakem z Prahy přes Brno a Hevlín do Vídně jel. A bylo by mi úplně jedno, jestli starý ivančický viadukt projektoval Gustav Eifel (což není pravda), jestli ho Franz Josef přešel pěšky poněvadž se prý bál, že s vlakem most spadne (což nejspíš pravda není taky), anebo jestli se most pod vlakem prohýbal (což pravda je; ostatně dělá to každý most).
Tak vidíte. Z Brna do Vídně přímo nám to ani vlakem souzeno moc nebylo. Ale máme se aspoň čím potěšit.
Kdyby náhodou jsme se slavné dálnice jednou dožili – taky se na ni něčím potěšíme? Nebo dojedeme vyčerpáni a s obavami, zda nám přijde pozdrav s pokutou za překročení rychlosti 30 km/h, za vypnutý start-stop, málo zelený čmoudik z výfuku, či za nekorektní výraz obličeje, stupeň 2a?
