Od té doby, co mě před půlstoletím rodičové poučili, že Lakatoše povaliti do pískoviště na dvoře jest nepřípustno, byť autíčkem jezdí zásadně v protisměru a rozšlapává tunely, ctím i veškeré nám cizí kultury, a nastane-li příležitost vzájemného multikulturního obohacení, stavím se v čelo mas.
Na podzim kupříkladu jsem se zúčastnil několika kulturních akcí, přímo předurčených k vzájemnému poznávání a multikulturnímu soužití, přičemž jsem zjišťoval, kolik lidí různých kultur těchto příležitostí využilo - neb jak jinak se zmultikulturnit, že?
Abych to mohl zjistit, rozdělil jsem zprvu lidstvo dle kultur do skupin A a B. Ovšem, aby mě nějaký/á multikultibojovník/nice nezaskočil/a zásadní připomínkou „proč zrovna ti druzí jsou béčko?“, korektně jsem zkoumané kultury popsal jako „my" a „voni" a seřadil abecedně, o čemž již nemožno diskutovati, kdo je víc méněcenný.
A nyní už konečně, jak to příslušníci různých kultur zvládli:
Tak vidíte, jak jsme si všichni - skupina neskupina - multikulturně rovni!
Pravda - ještě že se našel ten jeden šílenec v kultuře „my", co se odvážil do multikulturní čtvrti vstoupit! Však kdyby skupina „my" čítala ne 1000, ale jenom 999 duší, určitě by už teď nějaký ten výbor v Bruselu smolil výhrůžný elaborát, jací jsou ti „my" nemultikulturní extrémisté!
Mezi námi – sice jsem se do té čtvrti neodvážil na víc než 10 kroků tam i zpět, ale – ten pocit, že jsem zachránil multikulturní soužití, ten za to určitě stojí - no ne?
