Čuně třídící, počítající, evidující

Jakási jurodivá sufražetka tuhle na internetu dštila síru, že chlapi jsou od přírody čuňata a původci všeho bince, kdežto dámy dotyčný binec naopak potírají, čímž navracejí svět do obyvatelného stavu, harmonie a všeobecného ladu. 

To tedy, velectěná sufražetko, s Vámi rozhodně nesouhlasím. Jistě – chlapi čuňata jsou, jelikož nečuňovité individuum nemůže zároveň být chlapem. Avšak s tím bincem jste v Mimoni. My čuňata totiž na rozdíl od žen umíme rozpoznat, v čem třeba udržovat dokonalý pořádek a přehled, a čím naopak neztrácet drahocenný čas.

Nač v nějaké harmonii pošetile udržovat tak nepodstatnou věc, jakou je třeba botník v předsíni? Boty číslo 49 od bot číslo 37 přeci každý jouda pozná na první obutí, a i tomu nejtupějšímu čuněti dojde, že nazouvat si vietnamky, když venku zuří vánice, je blbost.

A naopak, mít v něčem pořádek znamená – co? Znamená mít to všechno řádně rozsortýrováno, spočítáno a zaevidováno pro případ, že by to někdy někdo k něčemu potřeboval. Samozřejmě, mluvíme o důležitých večech, nikoli o prkotinách.

Tak třeba moji dávní spolupracovníci kdysi vedli vzorný přehled, kolik a jakých lahvových piv na pracovišti vypili, přičemž evidovali zvlášť láhve zelené a zvlášť hnědé. Když jednou na počest Prvního máje třídili výkresový archiv, po tři dny z něj nevrácené vratné láhve nosili do Jednoty a za získané finanční prostředky se ztřískali tak, že do fabriky přijela veřejná a posléze i státní bezpečnost. Z čehož plyne, že šlo o věc superdůležitou.

Můj někdejší šéf si pro změnu důsledně evidoval, kdy, kudy, kolik kilometrů a za jakého počasí autobusem cestoval do práce a zpět, ačkoli dvacet let jezdil stále stejnou linkou a nikdy nepracoval jinak než od šesti do půl třetí.

Můj tatík po mnoho let denodenně do sešitu zapisoval, kolik kusů nádobí umyl, přičemž „kus“ mohl být škvařený kastról stejně jako olíznutý kordík od jednohubky.

Soused zase v topné sezóně pečlivě zazmanenával, kolik briket a jejich úlomků větších než 5 cm uhlákem vynosil ze sklepa ke kamnům ve třetím patře.

U mojí známé, majitelky obuvnictví, jeden postarší pán reklamoval boty, k čemuž recitoval z notýsku, že v nich učinil 147.584 kroků, z toho 62.628 v zimním období, kdežto boty, co měl předtím, vydržely prý plných 749.327 kroků, než počaly žralokovatět.

Jeden kamarád pro změnu celý život zapisuje, kolik kilometrů kdy a jakým vlakem projel, přičemž soustavně nutil rodiče, aby si vzpomněli, kdy a kam přesně jej coby předškolní dítko v letech 1960 až 1966 vozili a jaká mašina byla vpředu.

Jiný perfekcionalista pečlivě spravoval domácí fotografický archív, jehož součástí byla přihrádka označená „Fotografie rodinné – pokažené“ a všechny zde zařazené snímky byly na rubu opatřeny podrobnými popisky, co na nich mělo být a není.

Stařičký zámečník, u něhož jsem se kdysi po ukončení strojní fakulty učil strojařině, uchovával v šuplíku v protoypové dílně plechovou krabičku od doutníků s přelepkou, mnohoslibně nadepsanou „Matice - nepasují žádné šrouby.“

Za nedostižného mistra v oboru osobně považuji scénáristu Václava Wassermanna, o němž druhdy Miroslav Horníček děl, že doma v komoře pedantsky opatroval krabici s nápisem „provázky krátké, zcela neupotřebitelné.“

Určitě by se našly i další příklady, ale povšimněme si dvou závažných skutečností. Za prvé: všichni ti třídilové a soupisáři byli chlapi. Ani jedna ženská! Za druhé - a to nejpodstatnější: vždy šlo jen o skutečně důležité věci, o žádné prkotiny!

Tak vidíte, dštivá divoženko. I já v podstatných věcech binec rozhodně nemám a vše skutečně důležité naopak vedu ve vzorném pořádku: