Co má nadlábnutý jedlík dělat po obědě?

Kdepak sedět, ležet, chodit; tím méně vypalovat cígo, rochnit se ve sprše, hryzat ovoce či usrkávat kafe! Tak alespoň pravila (trochu vznešeněji) jedna výživoložka. Budiž - ale co tedy má nebožák žrout po obědě vlastně dělat?

Prý si nejprve oběd máme rozložit do menších vyvážených porcí, které buďtež konzumovány pravidelně a nakonec zapity čajem z pelyňku, máty, meduňky, bazalky či fenyklu. Odvážní konzumenti prý mohou šáhnout i po chilli. Že nám to prý v břuchu po obědě bude lépe šrotovat.

Počítaje se spíše ke zbabělcům, chilli jsem vyloučil hned a raději hluboce popřemýšlel, kterak rozděliti oběd v závodce na vyvážené porce. To třeba v deset půjdu na polívku bez nudlí, v jedenáct na nudle bez polívky, v poledne na suché ohřáté maso a konečně v půl druhé na UHO s knedlíky? První den, dva by to možná šlo. Ale poté by mne asi vyhodili nejdřív z jídelny, poněvadž nestojí o strávníka, co  jim chce UHO dělit na poloviny,  a pak by mně vyrazili z fabriky, jelikož nestojí o pracanta, který obědvá na čtyřikrát.

A s těmi prapodivnými čaji to také vidím poněkud skepticky. Co když ve skříni mezi nejlevnějšími a nejbestiálnějšími atrapami kafe spolupracovníci vyčmuchají moje sáčky jakéhosi smetí s cizokrajnými nápisy „pelyněk“ či „fenykl“ a počnou se mě stranit v domnění, že jsem po třiceti letech odvádění daní dočista zblbnul a dal na čarodějnictví?

I jali jsme se v našem kolektivu o této komplikované problematice se vší vážností diskutovat. To víte, ač zkušení žrouti, výživologie je pro nás středně velkou španělskou vesnicí a na berňáku nikoho  nezajímá, jak nám to po obědě šrotuje v břuchu.

Kupodivu nejjednodušší a nejefektivnější řešení, jak z oběda vyváznout bez újmy na trávicím traktu, vymyslel náš šéf. Moc dlouho nepřemýšlel a pravil „Já myslím, že nejlepší bude, když po obědě budete makat, až se z vás bude kouřit!“

Inu, něco na tom bude. Však když pořádně máknu, ani si nevšimnu, že jsem nějaký oběd měl, natož abych se pižlal v závažném problému, co dělat po něm.