Černobílý fotbal po dešti

Už mě nebaví ty užalované potetované primadony, které nemohou hlavičkovat, poněvadž by jejich účes utrpěl bebíčko. A tak jsem se byl podívat na jiný mač.

Borci při něm závodili s větrem na hřišti od obzoru k obzoru. Sice jsem tak úplně neviděl, kde vlastně jsou branky, ale nějak mi to nevadilo. Všiml jsem si, že rozhodčí nebyli zapotřebí, poněvadž pravidla byla zákonem a nikoho ani nenapadlo, že by je nedodržel. Nikdo nikoho nefauloval. Nikdo se teatrálně neválel po zemi. Žádní trenéři od laviček nehulákali, poněvadž všichni přesně věděli co mají hrát. Možná sem s foťákem nevědomky pochodoval i po hřišti, ale nikomu to nevadilo.

Někteří pleyeři měli hřištěm cestičku nalajnovanou jako slalomovou dráhu mezi soupeřovými obránci.

Tam, kde zrovna nezuřila bitva o míč, hráči zvolna vyklusávali a ukolébávali protivníka, aby se v nečekané chvíli o kousek jinde zjevili v úplně jiném světle a vnesli zmatek v řady soupeřovy.

Zprvu jsem si toho nevšiml, ale hřiště přece jen zřejmě tu a tam mělo lajny. Někteří hráči se totiž na určitých místech poslušně zastavovali a jako by se vraceli zpět do hloubi hřiště.

Jednu chvíli to vypadalo, že obránci postavili hradbu, jejíž neprostupnost se dotýkala nebe a útočníci si s ní nevědí rady.

Že by tu přeci jen někde byl sudí? Vždyť ještě pár minut byla rozpoznatelná bílá čára, kterou na hřiště nasprejoval, aby se u přímého kopu obránci nenápadně nepošupovali vpřed.

Gólmana jsem taky propásl, ale míč vykopl tak závratně vysoko, že jsme se zvrácenými hlavami vzhlíželi do nebes pěknou chvilku.

Útok za útokem se jako laviny loupeživých nájedníků valily hřištěm, a teprve úplně jiní diváci kdesi u obzoru možná viděli, jestli z toho nakonec byl gól.

Než se ti potemnělí obránci stačili zformovat, po útočníkovi na levém křídle zůstala jen žíznivá čára. Takhle běhával Franta Veselý ve Slávii.

Gól! To byla šlupka! Pěkně pod břevno doprostředka – vidíte ho tam, vidíte tu díru v síti? „To byl banán, viď?“ zahýkal jsem posměšně na brankáře. Zdálo se, že smutně přisvědčil. „Tak si ho voloupej!“ triumfoval jsem.

Tedy – aspoň jsem si to myslel. Vtom jsem z leva dostal facku větrem a záhy před děšťovou clonou zbaběle zdrhl pod tribunu.

Jo, jo. Takový, co do všeho kecaj a sami si  o merunu ukopnou palec, tady mají nejraději. Ale přes to všechno, díky za fotbal, co uměl být balzámem na duši. Sice bylo hřiště mokré a ještě domů jsem přišel s navlhlým límcem, ale když je fotbal krásný, aťsi je klidně třeba černobílý. Mně to nevadí.