„A máte ještě logaritmické pravítko?“

vystřelil pan profesor, když jsme se nějaké to čtvrtstoletí po mé slavné maturitě zčistajasna potkali na nádraží v Kubově Huti.

„To víte, že mám, pane profesore“ odvětil jsem, přetékaje hrdostí.

„A – používat jej ještě umíte?“ postupoval stařičký pedagogický vlk s matematickou systematičností.

„Umim,“ opáčil jsem dotčeně a vzápětí provinile dodal „ale logaritmy pořád neumím.“

„To nevadí. Hlavně když u toho pravítka přemýšlíte ...“ vplul emeritní matematik hbitě do vod filozofických, zatímco já šátral po držadlu k motoráku.

„Pořád se učím myslet, pane profesore,“ pronesl jsem vznešeně, k čemuž vlakvedoucí z okna motoráku podotkl: „heleďte vy s tím logárem - tak šup nahoru, ať můžeme jet!“

Vylovil jsem z hlubin domova stařičké logáro a na jeho čárkách zkoušel, jestli nemám nějak víc dioptrií, než předloni. Všiml jsem si, že než mi mozek oznámí, co na těch všech stupnicích přečetl, tak nejprve musí zapřemýšlet, jestli je to možné, zda to není blbost. Zda třeba 1,8 krát 3,2 bude 5,76 nebo 57,6. Zda třetina ze sta bude něco přes třicet, nebo padesát. Zda deset vrabců na střeše mínus jeden sestřelený vrabec se střechy rovná se devět vrabců na střeše.       

Zkrátka, při počítání na logáru musíte přemýšlet. Než vyjevíte výsledek světu, musíte nad ním nejprve zapřemýšlet. Škoda, že je mnoho lidí, kteří, než aby nad výpočtem popřemýšleli s logárem v ruce, raději věří pseudovědeckým výpočtům všalijakých slibovačů a oblbovačů.

Jo - abych nezapomněl: pane profesore, z těch deseti vrabců na tý střeše vopravdu zůstalo devět. Voni byli vyřezaný ze dřeva.