Zpověď vorkšopového rozvraceče

Vorkšopový rozvraceč je individuum, jež při pracovním vorkšopu odmítá článek o vedoucí úloze marketingu, o kafebrejku pokreslí flipčart karikaturami dozorčí rady a ze všeho nejvíc se těší, až bude moci po vorkšopu zase pracovat.

Zkrátka, pracovní vorkšop by se neměl dělat v pondělí, poněvadž pokud se na něm sejde víc takových povíkendových rozvracečů, tak nejlepší, co může slečna lektorka udělat, je zabalit to a dát s nimi partičku vole lehni.

Anebo by o víkendu před vorkšopem mělo být počasí opravdu hodně pod psa, aby se potencionální pondělní rozvraceči vůbec nedostali přes práh domu. Dostanou-li se ven a dokonce se promění ve všímavé poutníky, pak rač pánbůh pondělní vorkšop chránit.

Každá správná kalvárie má tu čarovnou moc, že jakkoli životem uondaný poutník poctivě nasčítaje čtrnáctero zastavení dostaví se nahoru do chrámu páně pln pokory a odhodlání, že dnešních dvacet kilometrů příštích zvládne bez reptání a v objevitelském opojení hochů od Bobří řeky.

.     

Natěšený poutník sjede zledovatělou stezku od posledních zastavení po bobku, přinejhorším po zadnici. Jakpak by se asi dolů dostal velebný pán, kdyby zrovinka dnes bývala byla bohoslužba? Taky elegantně kluzmo v přídřepu, anebo snad nějak méně důstojně?

A stejně: v našich krajích zkrátka ke kopečku kostelíček patří jako k pivu pěna; to mi nikdo nevymluví. U takového obrázku klidně zůstanu na mezi půl hodiny přimražen.

Poslušně hlásím, že dolů neslezu, poněvadž támhle kousek vedle jsem vylezl nahoru na horu, čímž jsem nabyl nemalé potenciální a morální energie a byla by blbost, obojí promrhat tak brzkým sestupem dolů do aglomerace.  

Ono teda trvalá bydliště máme zaevidována pěknou štreku od sebe, ale když už jdu kolem ... jak se vede, pane sousede?

A tak poutník šel přes hory a přes doly, přes lesy a přes louky, až jednoho dne došel do velikého města.

Hrdé město se hned pochlubilo: Heč, my máme na věži chrliče dešťové vody!

Pch! Na to by Krokodýl Dandý výsměšně podotkl: „That’s not a khrlich!" a poukázav na protější katastrální nemovitost dodal by "That’s a khrlich!“

Krokodýl, nekrokodýl, poněkud horší je to s poutníkem, jenž okamžitě vymýšlí libovolnou pitominu. Takže stačí třeba jen trošku pootočit pohled – a hleďmež: umělecké dílo „volič vládní koalice je připraven na přílet slíbených pečených holubů“.

Jo a četla jste ten leták, paní Holubová? Od pondělka maj v holubmarketu tříkilové balení Popelka-Mischmasch za pouhých 99,90!

Pražáci mají Stromovku tak nějak obyčejnou; zato tady mají Stromovku pravítkovou.

A vůbec: městská zástavba má být realizována především tak, aby na ni byl líbezný pohled. Mám pocit, že dřívávejc to uměli nějak líp než dnešní urbanisté.

To máte tak: konečně je o víkendu hezké počasí, konečně se dostanu na nádraží, konečně zrovna jede vlak, konečně ten vlak nejede od slunce, konečně stihnu vytáhnout foťák, konečně se mi ho podaří včas zapnout, konečně v něm nezapomenu kartu, konečně v něm mám baterii, konečně je ta baterie nabitá, konečně se mi netřesou ruce, konečně nezapomenu sundat víčko objektivu, konečně se mi podaří přistihnout mašinu v jediné možné mezírce mezi sloupy, konečně se mi podaří v ten pravý okamžik stisknout spoušť, konečně je to opravdu spoušť a ne vypínač, zkrátka - konečně jsou splněna všechna kriteria pro hezkou fotografii – a vona se tam, kde se vzala, tu se vzala, připlete baba s ještě blbějším vehiklem ...

Ty cesty od vesnického nádražíčka někam pryč pěkně podle meze strašně miluju. Tedy, pokud zrovna nevláčím dva lodní kufry s manželčinými drobnými potřebami, anebo kabelu s nákupem z magormarketu.

Jestli ono nakonec nebude lepší vrátit se zase k tomu sílu rozdávajímu návrší s kostelíčkem. A paní lektorka bude v pondělí na vorkšopu zase čumět jak puk, až na nástěnku připíchnu zelenou kartičku s informací, co se mi v týdnu nejvíc povedlo, a na ní bude naškrabáno: SOBOTNÍ VYCHÁZKA DO ZMRZLÉHO KRAJE.

Nu což, přinejhorším holt zase budu vorkšopovým rozvracečem. Ale v každém případě, fšecky obrázky jsou moje.