Zpráva z dobrých časů, kde se ještě mohlo chodit pěšky a jezdit vlakem

Milé lidstvo, nevíš prosím, co už platí, co už ne, co se nesmí, co se musí, jestli mohu u stolu pod svatým kopečkem u kostela sedět sám bez náhubku dle ČSN EN ISO 16458 a mudrovat o životě?

Platí, neplatí, musím a nesmím, prostě jsem šel a viděl.

Je to radost vésti dráhu obcí, jejíž obyvatelstvo je natolik vzdělané, že se nebojí pohledu na vlak, načež netřeba železnici izolovat pět metrů vysokou železobetonovou stěnou.

Zavilý kapitalista před sto lety bezohledně postavil továrnu daleko za městem a jeho sprostě vykořisťovaným dělníkům nezbylo, než přímo v ulici u továrny úpět v dělnických bytech doplněných kolnami a přístřešky pro domácí zvířata. Navíc tady komouši ve volbách s železnou pravidelností a s jistotou končili vždy poslední.

Železné pražce od Kruppa z roku 1933 i dnes ve štěrkovém loži drží takovou fazónu, že v polích za městem mohou zdejší lokálkové vlaky jezdit rychlostmi, které by záviděla lecjaká celostátní hlavní dráha.

Kdyby to nějaký nepozorný motorista nedal a i přes několikerou varovnou inštrukci se na přejezdu dokázal trefit vlaku do cesty, nedaleko je pro sichr zřízen preventivní křížek.  

Kostel musí být vždy na kopečku, aby od něj byl pokud možno líbezný rozhled.

A do pořádné fabriky musí být pořádný vodní kanál, to mi nikdo nevymluví. Kde jinde by kluci měli metat žabičky? I když ... vědí dnešní kluci, co to je?

Ještě jednou podle předpisu: kostel má být na kopečku, aby měl velebný pán nad svými ovečkami pohodlný dozor.

Zato takhle dopadne kostel, pokud zakladatelská obecní rada neprojevila příliš filipa a zakladatelskou formuli „tady hodíme sicnu“ odhlasovala na ne zrovna nejlíbeznějším pozemku v okolí.

Žili byli na nádraží dva výhybkáři. Jednomu ke štěstí stačil pár jednoduchých výhybek, kdežto ten druhý musel mít extrabuřty a několikrát denně se pak lopotil s dvojitou výhybkou od vlečky.

Na jakékoli řece je krásné, že vždycky odněkud někam teče a při troše zeměpisných znalostí mohu velkoryse konstatovat: když tady na břehu plivnu do vody, donese to voda až pod Pratersbrücke. Nebo do Dunaújvárose. Nebo třeba až do delty kousek za Tudor Vladimirescu. Prostě, jak psáno je ve Švejkovi: čésky Fluss – tópry Fluss.

Vladimirescu nebo Posraldescu – obojí je poněkud daleko a dnes už tam nejspíš nedojdu, nicméně kousek po břehu snad štrádovat mohu, ne? A teroristi kolisti, túdle – neuhnu ani o píď!

Kdyby v Alpách najednou chtěl roztát všechen sníh, tak my máme hráze, heč!

Hádanka pro přemýšlivé všetečky: co je na obrázku? a) domov důchodců, b) jezeďácké bytovky, c) nemovitosti členů místního rybářského svazu.

Tam za vodou v rákosí ti najevo dám ... že už mně haksny poněkud bolejí a že být tu někde hospoda, dal bych hospodskému vydělat.

Hurá, konečně jede vlak. No jo, ale sto čtyřicet ... aha, tak to už mi před čumák asi nedobrzdí. Tak holt pojedu až tím dalším.

Trocha bilancování: dvaadvacet kilásků po svých, deset vlakem, nula autobusem.

A jako obvykle: fšecky obrázky jsou moje.