Poválečná rozvrácenost, fašistická diktatura a v neposlední řadě nacistický anšlus. Komunisté to mají v zemi pod Alpami těžké. Labutí písní jsou volby v roce 1945, kdy získají více jak 100 tisíc hlasů.
S nacisty přichází konec
Kommunistiche Partei Österreichs (KPÖ) vzniká 3. listopadu 1918, tedy ještě v době, kdy ku svému konci dochází první světová válka. To z rakouských komunistů dělá jednu z nejstarších marxistických struktur na světě. Levicové probublávání v tehdejší monarchii mají na svědomí lidé, kteří se nechávají inspirovat v Rusku. Nespokojenost vládne především v továrnách, protože kvůli námořní blokádě Dohody není práce, a tak dělníci protestují.
U kolébky KPÖ stojí trojice lidí, prvním z nich je Ruth Fischerová (1895-1961). Dívka z vážené židovské rodiny se pro nový „ismus“ nadchne, sovětský komunista Karl Radek (1885-1939) v ní viděl velký potenciál, ostatně Fischerová chvíli vede berlínskou buňku sesterské Komunistické strany Německa. V dalších letech ale odmítne Stalina a postaví se na stranu Lva Trockého (1879-1940), což jí politicky zlomí vaz. Dalším do party je Karl Steinhardt (1875-1963), mimochodem bývalý sociální demokrat. Podobně jako Fischerová úzce spolupracuje s německými soudruhy, to mu vynese během nacistické nadvlády speciální zacházení – často končí ve spárech gestapa. Zatímco oba zakladatelé přežijí útrapy druhé světové války, jejich kolega – Franz Koritschoner (1892-1941) takové štěstí nemá. Překladatel Leninových děl do němčiny skončí za své názory v Osvětimi, kde je začátkem června 1941 zavražděn.
Vraťme se ale zpět do roku 1918, komunisté totiž 12. listopadu uspořádají převrat, který skončí neúspěchem. Jedním z důvodů je nepodpora sovětské strany, a tak musí soudruzi vyhrnout rukávy a vhrnout se do politiky. Jenže strana má problém přivábit dělníky, ty dokáže mnohem lépe zaujmout Sociálně demokratická strana. KPÖ si při prvních volbách připíše jen 105 000 hlasů a získá jediné křeslo v parlamentu.
Stranu zužují různé frakce a neshody, částečná konsolidace nastane až s příchodem Stalina k moci. I KPÖ si totiž projde bolševizací strany a odlivem některých starých kádrů. Po nástupu fašistické diktatury Engelberta Dollfusse (1892-1934) ale začíná smutné, sedmnáctileté intermezzo. KPÖ se totiž v říjnu 1933 stává ilegální stranou a pád tzv. rudé Vídně je dokonán. V únoru 1934 proběhnou metropolí dělnické nepokoje, a tak mimo zákon míří i sociální demokraté. Komunisté v tu chvíli pracují v ilegalitě, kloní se k nim spoustu levicových intelektuálů, ti mluví zejména o problematice samostatného rakouského národa, který by nebyl závislý na německém protějšku.
Oddaný soudruh Johann
Práce v podzemí vyžaduje píli a kontakty, komunisté rozjíždí přátelství se sociálními demokraty. Moskva na to reaguje chladně, zároveň KPÖ až zčtyřnásobí počet členské základny. Koncem 30. let se ke komunistům hlásí na 16 000 lidí. Po anšlusu Rakouska se situace zhorší, svého vrcholu situace dojde po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov, kdy řada soudruhů jednoduše uprchne do exilu. I tak ale organizují domácí odboj proti nacistům. Část komunistických straníků za to ale zaplatí životem. Více než 4 000 jich končí v koncentračních táborech. Dodnes se vedou spory, zda KPÖ bojovala s nacisty na základě vlastenectví či z hlediska ideologie.
Pravdou ale je, že po válce je o komunistech slyšet. Sověti doufají, že zvítězí ve volbách a z Rakouska se stane další satelit. Rakouští soudruzi slibují až třicetiprocentní zisk, přichází rychlé vystřízlivění. KPÖ získá 5,4 % a musí se spokojit jen s marginálním postavením. Mají pouhé 4 poslance z celkových 165. Komunistům nepomohou ani námluvy se sociálními demokraty, které proběhnou v květnu 1945 v Kapfenbergu.
Ve vládě nakonec zasedne člen KPÖ Karl Altmann (1904-1960), pár měsíců zastává post ministra energetiky, poté rezignuje a komunisté jdou do opozice. Pokud se bavíme o rakouském komunismu, nesmíme opomenout jméno Johanna Kopleniga (1891-1968).
Dlouholetý předseda a poválečný vicekancléř (jak on sám sebe označoval) má dělnický původ, který by mu i Lenin záviděl. Vychodí jen dvě třídy školy, poté musí začít pracovat. Konec první světové války stráví v Rusku, kde naváže řadu kamarádství, třeba s takovým Lazarem Kaganovičem (1893-1991), blízkým spolupracovníkem Stalina. Koplenig je následně vyhozen ze zaměstnání, protože podporuje komunisty. Nakonec se přidá do KPÖ, kde stoupá hierarchií a tvrdě prosazuje bolševizaci strany.
Po zákazu komunistů v Rakousku odcestuje do Prahy, z té následně do Paříže a ve finále skončí v Moskvě. Vede například středoevropský úsek Kominterny, díky rozhledu se v roce 1945 objeví doma v Rakousku a stane se jedním z obnovitelů republiky. Nakonec u Stalina prosazuje koncepci rozděleného Rakouska (podobně jako Německo), sovětský politik ale návrh odmítne. Když v roce 1965 skončí ve funkci předsedy strany, postihuje KPÖ rozkol mezi revizionisty a zastánci marxismu-leninismu.
Propásnutá příležitost
Sám Koplenig je společně s Altmannem ve vládě, kdy Rakousko dostává na stůl návrh Marshallova plánu. Strana vydává prohlášení, že je zásadně proti, to ale nic neznamená a země finanční pomoc přijme. Zbídačené Rakousko totiž potřebuje konsolidaci jako sůl, v 50. letech přichází krize a pokles mezd. Toho okamžitě využijí komunisté a na přelomu září a října 1950 vyhlásí několik stávek. Protestuje přes 120 tisíc občanů, KPÖ ale nedokáže situaci převrátit ve svůj prospěch. Rakušané totiž bedlivě sledují vývoj ve státech za železnou oponou, a tak jsou komunisté nahraní.
Jako kudlu do zad vnímají také neutralitu Rakouska, Koplenig a spol. totiž doufají v rozdělení země na dvě zóny. Jejich pád pokračuje, po krveprolití v Maďarsku z roku 1956 strana události neodsoudí, a tak ve volbách získá jen 4 %. Jinak si počínají v případě invaze do Československa. Plénum překvapivě vpád odsoudí, jenže rozhodnutí je následně revidováno a členové, kteří šli proti Sovětskému svazu, skončí mimo stranu.
Sestupná tendence pokračuje, začátkem 70. let má KPÖ velmi málo členů. Po pádu SSSR se snaží komunisté udělat koalici levicových stran, ale nemají úspěch. Patří například mezi kritiky vstupu do Evropské unie či Severoatlantické aliance. V souvislosti s EU dokonce mluví o jakémsi novém anšlusu.
Jistý záblesk se dostaví v roce 2005, kdy KPÖ dosáhne na 6 %. Jako ideální cesta se nakonec ukáže být sociální kritika, zejména nedostatek bytů pro obyvatele. Komunisté mají tradičně silnou volební základnu ve Štýrsku. V dnešní době se ale neblýská na lepší časy a strana spíše paběrkuje. Občas získá nějaký úspěch na úrovni regionální politiky. Velmi často koketuje se sociálními demokraty či zelenými.
KPÖ ale nikdy nenaplnila svůj potenciál a její význam pomalu zapadá prachem.
