Ačkoliv mám radši živou kulturu a nelákají mě galeria a muzea, která pro mě představují náhrobky, kde spočívá umění, občas do muzea zajdu. Volím k tomu dny, kdy se v takové instituci nedá mnoho návštěvníků očekávat. Takže každý den, kdy se platí vstupné.
Dny blížící se datu muzejní noci jsou v mých očích období, kdy je potřeba se všem domům vystavujícím umění, pokusy o umění a střípky historie vyhnout. S blížícím se vykřičníkem v kalendáři muzejníků, označujícím den D a vrchol návštěvnosti, zintenzivňují uklízečky svou práci a šúrují hadrem po vitríně bez ohledu na to, zda je za ní předmět, který si právě prohlížíte, nebo luxují prehistorickým vysavačem přímo pod vašima nohama, až nestačíte uskakovat. Vše pro blaho očekávaných davů.
Myšlenka ještě víc zpřístupnit už tak přístupné sály širší veřejnosti je možná na první pohled chvályhodná, ale je třeba si uvědomit jednoduchou rovnici: víc lidí znamená víc jednodušších osob. Víc lidí je ve městech, kde jsou i muzea. Muzeum + zadarmo + simplexní lidé = muzejní noc.
Záruka něčeho "zadarmo" je tahák, kterého NELZE nevyužít, ať už táhne na cokoliv. Pomněte Český sen. Návštěvníkům Muzejní noci jsou výstavy přinejmenším ukradené, jinak by na ně zašli už dávno. Pouze si tak kompenzují pocit vlastní nekulturnosti, v něčím případě až barbarství, a Muzejní noc je pro celoroční trávení volného času v nákupních centrech vítanou omluvenkou. Když k tomu navíc přidáte, že je v jednom městě otevřeno večer zadarmo i víc institucí najednou, vzniká davová psychóza, při které je třeba oběhat kulturu všechnu. Podobně jako při slevové akci.
Takže z vlastních expozic nic nemáte. V lepším případě si odnášíte pouze cizí majonézu z bagety, kterou na vás někdo kydne v tlačenici, v horším rozdrcený palec u nohy, na němž se vám protočí stotřicetikilová Maruš z prasečáku při pronášení dotazu "A ten Albrecht z Vald-šte-jna (slabikuje) byl jako českej král?"
Děkuju, nechci. Počkám a užiju si klid a mír muzea sám. Až tam nebude hloupá hlava na lakomé hlavě.
