"To nevedeme."

S tím, jak stoupají volební preference komunistů, začaly zřejmě prodavačky a vedoucí obchodů vzpomínat na staré dobré časy, kdy nebylo třeba se o zákazníka přetahovat. 

Když přijdu do obchodu a sháním nějaké zboží, podezřele často se mi stává, že na mě znuděná prodavačka vyštěkne "to nevedeme, na shledanou". Jaképak na shledanou? Tam už mě neuvidí. Asi jsem zhýčkaný kapitalista o generaci mladší než prodejní asistentky, které se vyškolily za socíku nebo je jim výdělek obchodu díky fixní mzdě zcela ukradený. Moje představa, že se na mě, zákazníka, prodavačka usměje a řekne "můžeme Vám to zboží objednat", je asi z říše snů. O to raději se vracím do obchodů, kde se na mě asistent nebo asistentka ve dveřích podívají a vědí, jakou mám velikost košile, nakolik jsem vypasený a které sako mi padne. 

A nemyslete si, nemám obskurní pořadavky! V obchodě s koženou obuví bych chtěl krém na leštění polobotek s karnaubským voskem, což je už nějakých sto let nejlepší vyzkoušená klasika, a ne nějaká mazadla na houbičce, která jen zamatlají okopaná místa, aby bota vypadala černě. "To nevedeme". Košile velikosti 37? "Takovou velikost nevedeme." České krámy mainstreamového low endu, pro čechofily aušus, i takzvaně luxusní obchody s exkluzivním zbožím, jsou pohříchu vybavené jen na tučné zátylky stopadesátikilových pořízků a je jedno, zda jde o maloobchod, nebo konfekční diktát velkometrážních obchoďáků. 

A pak má ta naše ekonomika vzkvétat...