Řada mých bývalých spolužáků ze základní a střední školy letos ukončovala své bakalářské programy. Mnoho z nich se ke státnicím přiblížilo po čtyřech letech namísto tří s tím, že nebylo kam spěchat a dokonce přiznávali, že hlavním důvodem prodlužení studia byla lenost. Celé studium pak korunovali tím, že bakalářskou práci psali týden a vázat ji nechávali hodinu před odevzdáním. Čím víc to měl kdo na háku, tím byl větší frajer.
Sám jsem vždy bral studium jako investici do své budoucnosti. Stejně jako řadě mých zahraničních přátel mi přišlo už v osmnácti letech přirozené, že studium vysoké školy mi má poskytnout aspoň základní kvalifikaci pro uplatnění se na trhu práce a výhodnější socioekonomický status. Velkým úspěchem pak bude, pokud mě práce nebude snad přímo bavit, ale nebude mě vysloveně otravovat a nebudu ji nenávidět. Přístup velké části mých vrstevníků je ale jiný. Tvrdí, že v osmnácti letech přeci nemohou vědět, co chtějí v životě dělat, a jít na vysokou studovat to, co je baví, je tedy přirozená přestupní stanice, aby to zjistili, přičemž na toto poznání mají tři nebo výše zmíněné čtyři roky času. Vzdělání ale není zábava. Je to investice. Právě toto (ne)uvědomění si reality je hlavní rozdíl mezi českým
a západoevropským vysokoškolákem.
V osmnácti člověk dosahuje dospělosti, má volební právo, smí se ženit nebo vdávat, řídit auto a má řadu práv a povinností. Jak může někdo, kdo ani rámcově neví, jak by chtěl strávit život, jít k volbám?
Jít na vysokou v situaci, kdy po maturitě nevím, kam dál, není jediná možnost. Je to alternativa k variantě „jít pracovat“, přičemž práce je z hlediska urovnání si myšlenek, cílů a priorit daleko víc motivující, než válení si šunek na ekonomce nebo fildě, kde k absolvování řady zkoušek stačí dva dny strávené nad tenkými skripty a pak už se to nějak okecá. Ekonomku a fildu jsem jako příklady nevybral náhodou. Obě tyto školy přijímají obrovské počty studentů, přičemž zvláště absolventi filozofické fakulty se jen málokdy uplatní v oboru, který vystudovali. Právě tito lidé pak s láskou vzpomínají na „studentský život“, který například medici nikdy neměli.
Ale vraťme se zpět. Například ony filozofické fakulty chrlí ročně přehršel teoretiků umění, sorabistů, bohemistů, filozofů, sociologů, politologů a dalších relativně levných absolventů, kteří sice statisticky zvyšují vzdělanost obyvatelstva, abychom se líbili bruselským úředníkům, ale jejichž uplatnění v oboru na trhu práce je minimální. Výsledkem je, že daňoví poplatníci nalijí desítky tisíc korun na studia někoho, kdo se za tento ne zcela levný peníz pouze rozhoduje, jestli pracovat spíš venku, nebo v kanceláři, ale protože to neví, tak si jen tak pro potěšení absolvuje řekněme filozofii, protože se tam stejně hlavně mele pantem a mlátí prázdná sláma a ve srovnání s jinými obory to nevyžaduje moc úsilí či osobních obětí a výsledná zodpovědnost je nulová. Výsledkem je, že máme ročně víc nových politologů než všech zákonodárců dohromady a sorabistů je pomalu víc, než samotných Lužických Srbů.
Přirozenou cestou vytvoření tlaku na studenty směrem k zodpovědné volbě výběru studia je zavedení školného. Zatímco levice cítí příliv hlasů drnkáním na ohranou strunu talentovaných chlapců z chudých rodin, potenciální vysokoškoláci, kteří by raději než v posluchárnách trávili čas kdekoliv jinde, se ani žádnými argumenty nezdržují. Školné prostě nechtějí, zatímco studovat ano, a přímá investice z vlastního nebo spíše rodičova do neefektivního studia bez ekonomického feedbacku bolí víc než dojení eráru.
Český stát by měl konečně říct, zda chce vzdělanostní ekonomiku založenou na excelentních absolventech v praxi a pro rozvoj využitelných oborech, nebo zda zůstaneme pouze montovnou
a přestupní stanicí firem z vědecky a technologicky vyspělejších zemí, kde budou u linky kunsthistorici
a literární teoretici.
