Glosa k Tomáši Klusovi

Nejsem náctiletá čtenářka Bravíčka, takže nedovedu docenit sexykvality Tomáše Kluse. Stejně tak ho nepřirovnávám ke Krylovi, protože nepatřím ke generaci, která by při tónech kytary a protirusáckém textu vytahovala vlajku na stožár a zuřivě přepisovala samizdat. Zkrátka a dobře, Tomáš Klus je mi jedno. Ze všech jeho písniček mi v hlavě utkvěl jen šramlem zpívaný protestsong, před kterým se nelze schovat. Slyšíte ho v každém rádiu dvakrát za hodinu a obchodní domy jej vpašovávají mezi vánoční koledy. Stejně jako se z nadávání na politiky stal hospodský sport, stala se z Klusovy písně "Pánubohu do oken" sprostá odrhovačka, kterou si berou do huby opilí odboráři blokující 17. listopadu ve jménu svobody pražskou magistrálu, ale v duchu adventní velkorysosti a všeobjímající lásky i veškerá média. Je spíš filozofickou otázkou, nakolik je autor odpovědný za svoje dílo, ale být Tomášem Klusem, kvůli této písni pomalu nevylézám mezi lidi. Stačí, že je mezi lidem jeho tvorba. Ale co, máme nového Zlatého slavíka, tak to Tomášovi přejme, pogratulujme mu a třeba se dočkáme dalšího textu, který zaujme masy. Snad bude méně negativní.