Dyslektik, kam se podíváš

Nemám rád nerovné zacházení, a to dnes začíná už ve škole. S bujením školních psychologů a pedagogicko-psychologických poraden dostalo každé jen trochu "pomalejší" dítě štempl na dyslexii, dysgrafii nebo další poruchu. Ponechám nyní stranou své pochybnosti o podstatě psychologie a "diagnostice", kterou provádí.

Na základní škole jsme měli ve třídě dyslektika jednoho. Dodnes jsem skálopevně přesvědčen, že to byl spíš blbec, protože i z lidského hlediska se už ve druhé třídě jednalo o stvoření, se kterým byste nechtěli na škole v přírodě bydlet, které neznalo zubní kartáček, jedny ponožky mělo na týden a jemuž byl účel sprchy zcela neznámý, o soplech důvtipně umísťovaných po celém jeho širém okolí ani nemluvě. Veškeré pohrdání povinnostmi, které ostatním žákům nebylo tolerováno, bylo zaobaleno právě do dyslexie a lehké mozkové dysfunkce, jejíž podstata obávám se nebyla pohříchu neurologická, jako spíš psychologická. Nijak mě nepřekvapilo, že tento člověk je po nedodělání učiliště nyní dlouhodobě nezaměstnaným a můžete ho potkat posedávat kolem vytuněného favorita s cígem a lahváčem. Opravdu by pro takového tvora nebylo lepší, kdyby od dětství poznal, jaké je fungovat bez úlev? 

Sociální demokracie a levice vůbec brojí proti osmiletým gymnáziím, o kterých se vyjadřuje jako o podpoře elitářství, do tříd jsou integrováni hendikepovaní a v každé z nich sedí čtvrtina dyslektiků. Nelze říct ani popel proti "integraci" fyzicky hendikepovaných a je naopak proti zdravému rozumu, že například děti na vozíčku obtížně hledají školu jen proto, že ředitelé považují za důležitější nakoupit nové míče na basket místo bezbariérové úpravy prostoru. Takovéhle děti, které se o svoje místo perou, jsou vytlačovány armádou dyslektiků, kteří si ze své pochybné nevýhody vybudují ochranný štít pro lenost a pohodlnost. Tahle země je zkrátka socialistická už od základní školy. Namísto podpory nejlepších žáků a studentů věnují učitelky svůj čas a školy prostředky na začleňování dyslektických dětí, jejichž matky hendikep považují málem za chvályhodnou roztomilost hodnou oslavy a kterou mnohdy hlasitě obhajují až vnucují. Výsledkem je, že chytré bystré nadané děti jsou ve jménu údajně vyšších cílů sociálního rovnostářství bržděny těmi pomalejšími, odmalička jsou víceméně nuceny vzdělávat se nadstandartně samy (což jim ale nepřipadá vůbec divné) a ještě jsou obviňovány z elitářství, když se v páté třídě chtějí aspoň částečně spasit útěkem na osmileté gymnázium. 

Dyslektičtí, dysgrafičtí a jinými dys- disponující Pepíčkové a Mařenky, kteří mají od samého počátku nástupu do školy na všechno dvakrát více času včetně maturit a přijímacích zkoušek na vysokou, vytvářejí nerovnost. A to je špatně. Pokud se dyslektik dostane na vysokou školu, lze to za úspěch samozřejmě považovat (pokud nejde o genderová studia nebo teorii interaktivních médií), ačkoliv v každém jeho přijatém kolegovi zůstane lehká pachuť, že jiný byl v přijímacícm řízení zvýhodněn. Pokud takový dyslektik začne navíc i na vysoké škole na testy nosit potvrzení z poradny, že potřebuje na vše víc času, jsem zvědav, jestli mu toto prochází i v zaměstnání. 

Co by měly říkat tlusté nesportovní děti v hodinách tělocviku, jimž stopky měří každou sekundu stejně dlouhou jako profesionálním atletům a jimž zapšklé pediatričky důchodového věku odmítají vydat potvrzení na motorickou dyspraxii?

Po staletí nejúspěšnějším pedagogickým postupem je teror dítek domácími úkoly a tvrdé známkování padni komu padni. Tak zpátky ke kořenům.