Každým rokem intenzivněji vnímám svatého Václava ne jako patrona české země nebo českého národa, ale jako náboženský symbol, prostřednictvím něhož chce katolická církev získat větší vliv. V létě se D.O.S.T.isté vztekali, že Prague pride začíná u sochy sv. Václava na Václavském náměstí a když nyní sleduji takzvanou "národní pouť", nevidím kromě náboženské pouti nic, co by mělo být národní. Spíš národně socialistické...?
Pokus sjednotit národ přítomností prezidentských kandidátů, neoblíbených politiků a řečněním duchovních s ne dobře skrývaným štvaním vůči snad všem myslitelným skupinám hříšníků, tak si sjednocování nepředstavuji. Veškeré občanství se vytratilo a zůstal jen náboženský aspekt. Je jaksi obecným nešvarem, že po roce 1989 se za pojmem duchovní obroda ukrývá spíš církevní obroda, hlavně ve smyslu posílení vlivu a získání majetku. I výsostně světské státní svátky si plíživě uzurpují osobnosti duchovního života. Když k tomu navíc připočtu fakt, že v téhle zemi se člověk nedovolá spravedlnosti a vůbec celkový stav ve společnosti, jsou ony pasivně oslavované občanské hodnoty zmiňované jen při kladení věnců jedinými záblesky nefalšované státní národní hrdosti. A ta mi dnes, na rozdíl od církevního rozmachu, chybí.
