Jak jsem mohl zastavit povodně v roce 1997.

Člověk ve své naduté pýše občas podceňuje sílu a moc přírody. Osobně cítím k přírodním zákonům a dějům velký respekt. Například jeden z mých životních snů je vidět kulový blesk na vlastní oči. Ale o blescích až jindy. Dnes bych chtěl zavzpomínat na povodně roku 1997, protože to je právě 10 let, kdy se Moravou valila záplavová vlna. Každý má na tu dobu nějaké vzpomínky. Ty moje vám teď předkládám.

Několik let jsem společně s přítelkyní tvrdošíjně jezdil na dovolenou začátkem července. Měl jsem tedy dost relevantních dat z osobního pozorování počasí. Právě v roce 1997 jsem si říkal, že není možné, aby v tuto dobu vždy pršelo. Z hlediska statistiky a pravděpodobnosti jsem čekal na rok, ve kterém dojde k výkyvu, změně, nebo obrácení trendu. Jak se ukázalo, v roce 1997 nakonec deště kulminovaly.

Dovolená začala v sobotu poklidným odjezdem z nádraží Svinov. Směr byl jasně daný - Rýmařov v Jeseníkách. Tento den počasí ještě neukázalo co všechno umí. Začínalo sice mírně poprchat, ale kdo by se deštíku bál. V horách už bylo trochu méně veselo. Provazy lijáku nás bičovaly cestou z nádraží do hotelu. Pamatuji se, jak jsme si vychutnávali bubnování kapek na střešní okno a považovali to za vlastně docela romantickou chvilku. První večeře v hotelu a stále prší.

V neděli prší celý den. Ještě se z toho psychicky nehroutíme. Dopřáváme si hodně spánku a spí se opravdu dobře. Ve chvilkách probuzení studujeme mapy a plánujeme, kam všude se půjdeme projít. Dole v restauraci sledujeme TV a začínají se objevovat první zprávy o stoupajících hladinách řek a přehrad. Malá procházka s deštníkem po náměstí a přilehlých uličkách je brzy u konce, protože jsme mokří a jdeme se sušit.

V pondělí si ve stánku PNS chci nakoupit denní tisk. Prý ho ovšem nedovezli, někde spadl most. Nadělám z toho ukvapené závěry, jsme přece jen skoro na "konci světa". Prší sice trochu míň, ale stále vytrvale. Takže střídavě kličkujeme mezi hotelem, městem a nejbližším okolím. Bez deštníku ani rána, ještě že ho máme. Nálada sice není nic moc, ale jsme na dovolené a tak se snažíme odpočívat. Jen těch informací nemáme mnoho. Až večerní zprávy v TV ve mně nevyvolávají zrovna klidné pocity. Pojmy jako "stoletá voda" nebo "stoupající hladiny" případně "záplavová vlna" začínají být stále frekventovanější.

Kdyby nepršelo v úterý, zdálo by se mi to už divné. Žádné překvapení. Ráno přemítám, jestli si déšť dal chvilku odpočinku v noci. Asi ne, nepotřebuje spát. Noviny opět nejsou, vojáci údajně ten spadlý most mají nahradit nějakým provizorním. Vojáci ? Začínám si myslet, že některé zaručené zprávy jsou přehnané. To už nasazujeme armádu ? Odpoledne a k večeru se přece jen jdeme projít po okolí, prší sice stále, ale přijatelně. Klasické večerní TV zprávy mě přesvědčují, že nasazení armády je na místě.

Středa. Přivezli noviny. Kupujeme si hned dvoje. Jako první mi do ruky přijde MF Dnes. Na titulní straně je fotka z Otrokovic. Shodou okolností z naší firmy a jejího vstupního vestibulu. Hladina vody na fotce sahá téměř k tzv."píchačkám", neboli hodinám pro označení příchodu na kontrolní lístek. Něco se ve mně zastaví. Lapám po dechu a fotku zkoumám ze všech stran. Otáčím listy novin a na další fotce vidím nasedat prodavačky z obchodního domu v Otrokovicích do lodiček přímo z oken. To už se mi ani nechce věřit. Pátrám po telefonní budce, protože mobily v roce 97 kupodivu nebyly běžné. Vzpomínáte ? Sice jednu objevím, ale telefon je hluchý. Odpoledne udělám zásadní rozhodnutí. Jdeme si koupit pláštěnky. Plán je jasný. I na vzdor dešti budeme chodit v pláštěnkách na výlety. Když vyjdeme z obchodu, déšť ustává a začíná probleskovat slunce.

Ve čtvrtek neprší. První co mě napadá je, jestli jsem si neměli pláštěnky nakoupit hned v pondělí. Možná by přestalo pršet, z hor by se nevalila voda do údolí, řeky by se udržely v korytech a přehrady by nebyly plné k prasknutí. Mohl jsem snad zastavit povodeň ? Dělám si trochu šibeniční humor. Ten mě přechází na výletě do Karlovy studánky, kde vidíme co voda dokázala. Nesmějeme se ani při návratu do Ostravy, kdy projíždíme autobusem přes hodně zasaženou Olomouc. Nebavím se ani při cestě vlakem směrem domů, kdy končím v Holešově, protože dál je podemletá trať. A na humor nemám vůbec myšlenky v Otrokovicích, které se rozdělily na dvě zóny. Mrtvou a živou. V té mrtvé je stojatá voda, zaplavené domy a lidé na pokraji vyčerpání. V té živé, jako by skoro žádná povodeň ani nebyla.

Později nastupuji do práce a začínají se ke mně dostávat příběhy lidí, které voda zasáhla. Nestačím se divit všem škodám v naší firmě. Nikdo však viditelně nepropadá zoufalství. Spíš to vypadá na určité semknutí a spoustu práce. Všichni se podílí na obnově a po čase je to vidět. Firma po odstávce začíná zase vyrábět. Mohl bych popsat další osudy a příběhy. Třeba lidí, kteří se vrátili z dovolené v Chorvatsku a domů na sídlišti už jeli na lodičkách a to jen proto, aby zajistili byt a mohli rychle do evakuačního centra. Nebo příběh kolegy, který v evakuačním spěchu nechal doma otevřené kohoutky. Pravda, voda v domě byla zastavená, ale po jejím opětovném spuštění si každý dokáže představit co následovalo. Vytopený byt a sousedi... Když voda, tak pořádná.

Co dodat závěrem ? Snad jen to, aby jsme si každý vzpomněl na rok 1997, začátek července a ničivé povodně. Aby jsme ale taky dokázali vidět obnovu, která následovala. Kdo dnes přijede do Otrokovic, uvidí spoustu opravených domů, upravených městských částí a veřejných prostranství. Uvidí všechny protipovodňové opatření, které se ve městě udělaly. Najde tu lidi připravené čelit rozmarům počasí. A hlavně, lidi kteří mají respekt k přírodě a jejím zákonům.