Zadlužená generace

Tohle se těžko okecá: Dluhy domácností u bank a družstevních záložen koncem roku 2018 činily 1,65 bilionu korun. Meziročně tak vyskočily skoro o 8 %.

Jenže lidé si nepůjčují jen u bank. Jsou tu i mimobankovní půjčky. Když se podíváme do Bankovního a Nebankovního registru klientských informací, zjistíme, že dluh domácností činil 2,32 bilionu a rostl o 8,3 %. Jinými slovy: Dluh domácností roste rychleji než mzdy.

Nelichotivě působí i průměrný dluh na hlavu: Všichni včetně nemluvňat dlužíme téměř 218 tisíc Kč.

Stejné nelichotivosti ostatně tvrdí i data Českého statistického úřadu. Ta ukazují, že počátkem roku míra úspor mírně klesla. To je ovšem v zemi bez důchodové reformy docela průšvih: Domácnostem totiž sice rostou příjmy, současně jim ale také rostou výdaje, a to ještě rychleji. Takže si vypomáhají rostoucím zadlužením. Člověk by skoro čekal, že čím vyšší příjmy lidé budou mít, tím lépe se jim bude dařit splácet dluhy, které si v horších časech nasekali. Ale ne. Je to přesně obráceně. Čím vyšší příjmy máme, tím menší úspory, ale vyšší dluhy!

Konkrétně? Průměrná česká domácnost každý měsíc vydá na splácení půjček něco málo přes sedm a půl tisíce. To je ovšem skoro čtvrtina průměrného hrubého platu v zemi. Toho průměrného platu, na který v realitě zhruba dvě třetiny lidí nedosáhnou. Přeloženo do češtiny: Hodně lidí sice vůbec nevydělává málo, a přesto má koncem měsíce problém s penězi vyjít.

Za tímhle vysokým a stále rostoucím zadlužením stojí hlavě hypotéky. Ceny nemovitostí v posledních letech rychle rostou a mnoho lidí se se splátkami dostalo až na dřeň svých možností. Zatím jim to v zásadě vychází: Míra nezaměstnanosti několik let klesá a průměrná mzda v ekonomice roste, takže mnozí dlužníci vycházejí sice s odřenýma ušima, ale přece. Zatím.

Zatím je nám coby spotřebitelům stále hej. Průmyslové podniky sice už mnoho měsíců jasně cítí hospodářské ochlazení, statistici a ekonomové také už měsíce registrují zpomalování české ekonomiky, vláda bojující se stále většími problémy s naplňováním rozpočtu jakbysmet, jenomže v tomto ohledu podniky vždy předbíhají pocity domácností, které reagují s mnohaměsíčním zpožděním. Takže třeba zatímco v roce 2013 byla průměrná míra nezaměstnanosti podle Úřadu práce 7,7 %, vloni to bylo jen 3,2 %. V roce 2013 byla průměrná mzda těsně nad 25 000, vloni se už blížila 32 000 Kč. A úrokové sazby byly v posledních letech nízké. Aby se tedy domácnosti necítily dobře, ačkoliv tempo HDP klesá. A logicky když se domácnosti cítí dobře, i objem nesplácených úvěrů klesá (loni činil „jen“ 34 miliard Kč).

Jenže už jsme si sami odpověděli, proč tenhle jejich dobrý pocit nemůže trvat donekonečna: Data už prokázala obrat v ekonomice. Trvá už zhruba půl roku. Průmyslová produkce v březnu (poslední známá data) už reálně meziročně vzrostla jen o 0,1 %. Evropou se totiž šíří nákaza zejména z automobilového průmyslu, což je pro ČR založenou na automobilkách celkem nemilé. A protože podniková sféra už obrat v situaci dávno chápe, její dluh roste výrazně pomaleji než dluh domácností.

Naproti tomu domácnosti si v mnoha případech stále ještě sedí na vedení a mají pocit, že eden nikdy neskončí. Není se jim co divit – na papíře to zní krásně: Počet uchazečů o jedno volné místo poklesl na 0,6 člověka, přičemž průměr od roku 1999 činí 8,7. Neboli stávající situace na trhu práce je naprosto nenormální. Stejně jako je nenormální růst mezd. Zatímco koncem roku 2018 rostly mzdy o 8,2 %, průměr od roku 1999 je 5,4 %. To všechno se sice dá číst tak, že trh práce je na tom dobře, ale také se to dá číst tak, že čísla vlastně dokumentují neudržitelnost situace. A skutečně situace na trhu práce se sice velmi nenápadně, ale přesto zhoršuje třeba v tom, že většina volných míst je aktuálně určená jen pro cizince, takže jsou jen na papíře!

Podobně jako české domácnosti se však chová celá planeta. Zatímco (někteří aktivističtí) středoškoláci bijí na poplach kvůli údajné klimatické krizi, (všichni) ekonomové by měli bít na poplach kvůli zjevné předluženosti. Podle Institutu mezinárodních financí se globální dluh v roce 2011 pohyboval kolem 200 bilionů dolarů, vloni už byl kolem 240 bilionů dolarů. To je nárůst o 20 % za 7 let. Kapku nepoměr.

Někdo může říct, že za tu dobu světová ekonomika také vzrostla. Fajn. Můžeme tedy dluh měřit ke globálnímu HDP. Takže zatímco v roce 2011 činil dluh zhruba 300 % globálního HDP, dnes je kolem 320 % HDP. Lepší? O moc ne. Všichni dlužíme příliš. Domácnosti jen následují vlády. A nehorázný dluh mají i některé nadnárodní korporace. Vážně si někdo myslí, že dluh k HDP může růst donekonečna? Že řecky nenarazí?

Pokud se rozběhne obchodní válka mezi USA a Čínou - a nyní se zdá, že se rozběhne - globální ekonomika ještě víc zbrzdí svůj už tak brzdící růst. Dluhy tak porostou mnohem rychleji než HDP. Co až jednoho dne lidé nebudou ochotni vládám tolik půjčovat a do bank ukládat tolik peněz? Co až banky pak najednou nebudou tolik úvěrovat? Co až nebude možné vytloukat dluh dluhem? Život na dluh má své meze. Lidi, neblbněte, na útraty za srandičky je nutné si nejprve vydělat.  Ne nejdřív utrácet, pak vydělávat.