Spořicí dluhopisy: terno či průšvih?

Tak a je to tady, velká sláva, zprávy jsou toho plné, máme tu konečně se vší pompou další spořicí státní dluhopisy. Rozumějme dluhopisy „pro obyčejné lidi“, jak se jim taky občas říká. (Hm, to by mne zajímalo, kdo jsou pak ti „neobyčejní lidé“.) Za posledních čtrnáct dní se mne už asi tak dvěstěkrát někdo zeptal, zda prý jsou výhodné… Naposledy paní J. z naší vísky.

No, s paní J. jsme si to už vyříkali: totiž že „výhodnost“ je mimořádně relativní. Asi jako u rychlosti. Je 20 kilometrů v hodině hodně či málo?  Řekla bych, že na rodinnou káru je to zatraceně málo, i kdyby to měla být třeba Dacia. Na slušnější zahradní traktůrek bych to čekala. A kupříkladu na kolegu Vladimíra Pikoru je to hodně i v případě, že by zrovna seděl za volantem sedmičkového BMW.

Zrovna tak to máme s těmi nešťastnými dluhopisy: třeba pro důchodce, který investování nerozumí, chce si vyřešit dědictví, má celkem hodně peněz (šťastný to důchodce) a dokonce i s velkou jistotou ví, že v dalších letech své naspořené peníze prostě nebude potřebovat (takového bych chtěla vidět), to může být skvělá investice. Ale pro mladou rodinu s dvěma dětmi na krku, která horko těžko našetřila na pračku, je to dost špatný nápad. Když se takové rodině jejich nová pračka jako na potvoru rozbije (protože je vyrobena v Číně), bude si patrně chtít hned koupit novou. Nabízí se tedy prodat dluhopisy a za tyto úspory hned objednat nový exemplář pračky. Ministerstvo přeci říkalo, že je možno dluhopisy prodat předčasně, no ne? Jasně, říkalo, ale ne každý tak docela docenil dovětek, že je to možno „jen ve stanovených termínech“. Tedy ne kdykoliv nás napadne. To je potom rodině, která nemá na pračku, zato se nemůže zbavit svých dluhopisů, inzerovaná „bezpečnost“ dluhopisů platná asi jako šnekovi spojler pro zvýšení přítlaku.

No ale budiž, k oné výhodnosti či nevýhodnosti pro investora už jsem řekla své mockrát v minulosti a snad i paní odvedle už se v tom trochu víc orientuje. Ovšem popravdě řečeno, spořicí dluhopisy mne nepřestávají překvapovat. Co takhle podívat se na ně jednou z opačné strany? Totiž ne z pohledu, zda se veřejnosti vyplatí do nich investovat, ale z pohledu státu?

Emise dluhopisů vydávaná v červnu 2012 má totiž oproti předešlé jednu zvláštnost: dluh státu si může koupit mnohem širší okruh investorů. Vedle oněch „obyčejných lidí“ taky nejrůznější veřejnoprávní organizace nebo obce. Od České televize, přes státní vysoké školy či kraje, až po nejmenší vesničku na jižní Moravě. Pořád nic netrklo? Tak jinak: dluh státu si může koupit sám stát. Stát může dlužit sám sobě.

Je to geniální. Pokud si totiž spořicí dluhopisy pořídí právnické osoby z vládního sektoru, nedochází (podle metodiky ESA95) k růstu zadlužení ČR. Vláda si může tleskat! Vyrobila dluh, který nikde není vidět! Může se chlubit v Bruselu!

Je to geniální až do okamžiku, kdy z jakéhokoliv důvodu dojde v Evropě k macaté finanční krizi. Třeba protože se bude dělit eurozóna. Nebo protože v Řecku či ve Španělsku si střihnou revoluci. Potom najednou nikdo nebude chtít půjčit žádnému státu – tedy ani ČR. Stát – rozumějme centrální vláda - by se v takové krajní situaci nebyl schopen financovat. Jenomže když by centrální vláda neměla peníze, nemohla by splatit svůj dluh ani vůči dalším institucím: tedy nejrůznějším veřejnoprávním organizacím či obcím. Od České televize, přes státní vysoké školy či kraje, až po nejmenší vesničku na jižní Moravě. Bez peněz se ocitne veřejný sektor celý. Pak už to nebude moc geniální. Pak už to bude jenom velký průšvih.

(Tento text byl originálně napsán pro Literární noviny.)