Skončí to válkou?

Před pár dny jsem zavítala do jednoho velkého obchodního domu. Ne snad, že bych v něm něco potřebovala. Ale maminka-rozmazlovačka slabošsky podlehla škemrání obou dětí, které prý „nutně potřebovaly“ navštívit místní hlídací koutek. Prý tam mají nějakou novou úžasnou hračku. Nu – měly to mít. Zatímco děti objevovaly krásy odložení v hlídacím koutku, lelkovala jsem bezcílně po obchodním domě; tedy až do okamžiku, než se z rozhlasu ozvalo: „Upozornění všem zaměstnancům: Byl vyhlášen kód XY. Upozornění všem zaměstnancům…“

Rychlé rozhlédnutí přineslo následující zjištění:

-          Zaprvé rozhlas si drmolil svou stále dokola.

-          Zadruhé personál začal kmitat.

-          Zatřetí zákazníci se neobtěžovali věnovat hlášení pozornost.

Následné vyhodnocení těchto tří zjištění přineslo závěry:

-          Zaprvé obchodní dům má nejspíš podezření, že v jeho prostorách je bomba.

-          Zadruhé snaží se to kódovaně sdělit svým zaměstnancům, aby nevzbudil paniku.

-          Zatřetí pravděpodobnost, že hrozba je skutečná, je sice vzhledem k domácím reáliím zhruba žádná celá, nula nula nic,

-          ale současně začtvrté zřejmě nyní bude logisticky poněkud komplikovanější dostat se k dětskému koutku pro mé děti,

-          které zapáté stejně nejspíš byly kvůli poplachu již vyvedeny příslušnými pracovníky z obchodního domu ven.

A tak se tak nějak jevilo celkem logické snažit se dostat k dětem co možná nejdříve, aby se všechny logistické komplikace minimalizovaly… Poněkud mne sice překvapilo, že jsem byla jediným klientem, který vyvíjel pohyb blížící se sprintu, nicméně během dvou minut se mi podařilo dosáhnout dětského koutku – přesně ve chvíli, kdy rozhlas zaměstnancům oznámil, že „kód XY byl zrušen“. 

Na 90 % procent jsem čekala, že dětský koutek naleznu prázdný – že dohlížitelky již svěřená dítka vyvedla. Chyba lávky. Apokalypsa zračící se v očích dohlížitelek připomínala zděšení mého psa, který zrovna pochopil, že vodítko mé ruce není určeno ke konzumaci, ale na jeho připoutání. A dětský koutek nejevil ani nejmenší stopy evakuace – tedy s výjimkou oné hrůzy v tvářích personálu. Na můj dotaz, proč k čertu děti nebyly při poplachu vyvedeny ven, se nejprve personál upřímně podivil, jak je možné, že o poplachu vím, a poté se vší vážností vysvětlil, že rodiče jednomu dítku odnesli bundičku, tudíž všech deset dětí „muselo“ zůstat v teple pod jednou střechou s potenciální časovanou náloží.

Ty dvě hodné tety, které raději riskovaly životy 10 dětí a dvou dospělých výměnou za jedno nenastydnutí, to skutečně zjevně myslely tak dobře… Vtip byl v tom, že obě byly situací skutečně stresované, nebraly hlášení na lehkou váhu (jako jsem ho trochu brala já), nemyslely si, že určitě jde o planý poplach, jenom si pod tlakem dvou mlýnských kol nějak neuměly spočítat, co je v danou chvíli podstatnější.

A to je právě ten průšvih.

Ono je jaksi známé, že cesty do pekel jsou dlážděny dobrými úmysly. Takže se ani moc nemůžeme zlobit na Evropskou centrální banku (ECB), ani na evropské politiky, že se pomalu, ale o to jistěji, dostáváme na osmiproudou dálnici přímo do pekla. Asi to je jen jejich hloupost a neschopnost spočítat si, kolik je v sázce:

Na ECB zesiluje tlak, aby Evropu „zachránila“ tím, že bude vykupovat dluhopisy, které mají hodnotu asi tak jednoho posmrkaného papírového kapesníčku, a které již – tedy krom ECB – nikdo nechce. A aby tím umožnila přežít těm, kteří by bez pomoci ECB již byli kaput: Řecku, Itálii, Španělsku… a časem možná pár dalším zemím. Asi tak patnácti. ECB sice může tvrdit, že tím do oběhu neuvolňuje žádné nové peníze, ale od určitého bodu a okamžiku to prostě již nebude pravda. Od určitého bodu již půjde o nezákonnou monetizaci státního dluhu. Nebo, chcete-li, o tisk nových peněz. A ten prý nás má spasit.

Vážení, řeknu to narovinu: U zrodu Druhé světové války stála krom jiného i hyperinflace v Německu, která vznikla z velmi podobné monetizace německého dluhu. (Asi to nebude náhoda, že právě němečtí zástupci v ECB již ze své funkce kvůli nesouhlasu s tím, co ECB dělá, rezignovali. Mají asi víc historických zkušeností.) Upřímně nesnáším patetické řeči. Ale tohle není patos: Anglie již letos hořela. Německo taky. Řecko ještě víc. Šluknovsko k tomu nemělo daleko. Severní Afrika rovnou střílela. Wall street je v obležení. Pnutí ve společnosti roste – nebezpečně roste. Stačí jen škrtnout sirkou. A pokud Evropa začne tisknout nové peníze, pak to nebude žádná malá sirka. Pak to bude plamenomet do rozlitého ředidla.

Tisknout či netisknout? Je to skoro jako říct: střílet či nestřílet?