Schody do… pekla

Fundamentální jistoty, které až dosud držely svět pohromadě, nějak přestávají platit. Tento týden médii prolétla zpráva o údajném plagiátorství.

Bezpochyby nejslavnější rocková balada historie, Stairway to Heaven od britské skupiny Led Zeppelin, prý neříká pane svému dosud domnělému autorovi Jimmy Pageovi. Žaloba míří k soudu v Los Angeles. Pokud soud rozhodne, že se skutečně jedná o plagiát, rockerům se zhroutí základní stavební kámen světa a 45 let (!) rockové historie bude muset být přepsáno. Pochopitelně v pozadí jsou jako u téměř všech lidských sporů zase jen peníze (tím druhým a mnohem méně frekventovaným důvodem bývají vnadné baby).

Jenomže tahle „novinka“ má hned několik vad na kráse. Zaprvé o novinku vůbec nejde. Jenom si jí dosud málokdo všimnul. Ve skutečnosti k obvinění z údajného plagiátorství došlo už v roce 2014. Ale z těch málo lidí, kteří si toho zavčasu všimli, si polovina myslela, že zpráva vyšumí, a tak ji nijak nešířila, a druhá polovina doufala, že vyšumí… Zadruhé každého musí trknout: Pokud je na tom šprochu pravdy byť jen trochu – tak proč až po 45 letech?! Že by proto, že epidemie podivuhodné koroze základních stavebních kamenů právě v  poslední době postihla nejen hudbu, ale přímo celou společnost?

Už to tak bude. „Náhlá“ kauza údajného plagiátorství nechť se stane dokonalým symbolem celé dnešní doby. Nebývalé korozi podléhají i desetiletí nedotknutelné premisy ekonomie. Jenomže něco takového nemůže zůstat bez zásadní společenské odezvy.

Co myslím tou korozí základních stavebních kamenů? Už od roku 2013 varuji, že Itálie je horkým kandidátem na vypuknutí příští bankovní krize. A nyní Itálie oznámila, že vytvoří 5miliardový eurový fond na záchranu svých bank. Což jest vlastně přiznáním, že samotná Itálie se bankovní krize taky obává. Že dluh bank bude vytlučen novým dluhem. Takže onen základní postulát ekonomie, že každý dluh dříve či později dožene svého dlužníka a bude muset být nějakým způsobem splacen, nebo si daň vybere jinak, byl po staletích tak nějak zapomenut. Ovšem pochybuji, že to okolní státy potěší, pokud by v Itálii skutečně bankovní krize propukla a následně se jako infekce rozšířila do okolí. Soudržnost Evropy by to asi zrovna neposílilo.

Ale koroze základních hodnot jde ve jménu „pokroku a vědy“ dál. Opět tento týden se německý ministr financí Wolfgang Schäuble nechal slyšet, že záporné úrokové sazby Evropské centrální banky „způsobují mimořádné problémy” německým bankám i důchodcům s úsporami v penzijních fondech. Recht má, chlap jeden finančnický. Až na jeden detail. Záporné úrokové sazby nezpůsobují problémy jen Německu, ale obecně Evropě. Banky pokutované centrální bankou za to, že mají peníze na účtech, jsou vlastně nuceně vháněny do nesmyslných spekulací s cennými papíry, jen aby se peněz na účtech zbavily a nemusely za ně platit sankční úroky. Bankovnictví se tak stává nebezpečnější pro klienty, cenné papíry přehřáté, střadatelé nemají žádnou odměnu za svou spořivost. Není divu, že Schäuble naznačil, že nespokojenost Němců s nesmyslnými zápornými úroky vyvolává růst euroskeptických nálad.

A na Řecko už se zapomnělo? To by nemělo. Už znovu totiž stojí před bankrotem a jen vyložený trouba mohl tehdy zhruba před rokem, kdy bylo slavnostně „zachráněno“, čekat něco jiného. Jen trouba, který zapomněl, že dluh se navýšením dluhu splatit nedá. Jenomže – Evropa na to zapomněla. Co čert nechtěl, bankrot Řecka hrozí ještě před hlasováním o Brexitu. A výkvět evropské neschopnosti, totiž permanentní bankrotování Řecka navzdory nekonečnému sypání peněz do jeho černé díry, očividně nahrává táboru euroskeptiků.

Popírat staletími prověřené principy se nevyplácí. Ano, je tomu přesně jako u oné ikonické rokové balady: Rozkližování Evropy trvá už hodně dlouho, jenom bylo dosud málo těch, kdo varovným známkám věnovali pozornost. A z nich polovina si myslela, že se pěkně ve jménu „pravdy a lásky“ zase dáme dohromady, jen co odezní poslední hospodářská krize; druhá polovina v hloubi duše tušila, že to je vážnější, ale snažila se tvářit jako mrtvý brouk. Jenomže teď už je to moc okaté a náznaků, že něco se mění, si všímá kdekdo:

V nedávných německých volbách Angela Merkelové a její CDU prakticky propadla – ostatně to se čekalo. Nečekalo se ale, že její oslabení bude tak výrazné. Naopak za vítěze voleb, byť ne absolutním počtem hlasů, ale „jen“ procentuálním nárůstem, můžeme považovat pravicovou Alternativu pro Německo (AfD). Někdo straně AfD dává přívlastek „populistická“, někdo cítí potřebu zdůrazňovat, že je „protiimigrační“, jiní si zase vzpomínají, že strana se ještě před vypuknutím imigrační krize profilovala především jako „euroskeptická a protiintegrační“, což bychom asi mohli považovat za její hlavní ideologické kořeny.

Každopádně hned týden nato další volby, tentokrát slovenské, zásadní sociologický zlom ve společnosti potvrdily: Zaprvé imigrace veřejnost pálí i v zemích, které nečelí tak velké vlně imigrace. Vlastně tyto země možná pálí ještě víc. Proto imigrace byla silným heslem na Slovensku, proto AfD má silnější pozice v bývalých zemích Východního Německa, ačkoliv čelí menšímu přílivu přistěhovalců. Zadruhé, a to je nejpodstatnější, napříč Evropou sílí strany protiintegrační a protiimigrační.

Na Slovensku za jakous takous ideologickou obdobu AfD můžeme považovat pravicově liberální stranu Svoboda a solidarita (SaS) Richarda Sulíka, v Británii je to Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) Nigela Farage, u nás je to Strana svobodných občanů (Svobodní) europoslance Petra Macha. Další obdobné strany sílí v dalších zemích zejména západní a severní Evropy. Dávejte si jim přívlastky, jaké chcete - já je ale (na rozdíl od přehršle jiných hnutí, které spojuje pouze drsný protiimigrační slovník) za populistické nepovažuji. To jen pro některé voliče mohou být dvě jejich nosné myšlenky poněkud „šokující“. Totiž jednak to, že EU není nedotknutelnou ikonou. A jednak i jejich libertariánský filozofický základ - tedy spojení důrazu na pravicovost a svobodu, na osobní zodpovědnost a minimalizaci regulace. Tenhle směr totiž v přeregulované evropské politice dlouhá desetiletí chyběl, a tak nyní může na některé voliče působit jako pohled na zeleného mužíčka z Marsu.

Co je ale na tom všem podstatné: Tato náhlá rebelie voličů vůči vládnoucímu establishmentu napříč kontinentem coby vedlejší efekt výrazně zvyšuje odstředivé síly v EU. S takovými volebními preferencemi se již nedá sázet na prohlubující se integraci dosavadního tvrdého jádra EU. Do pokračující integrace se poženou ekonomicky slabší země typu Srbsko. Naopak v ekonomicky silnějších zemích jako Británie, Finsko, Německo, ale možná i ČR a Slovensko, roste pravděpodobnost sílení této rebelie a vyhlašování referend o setrvání v EU.

Na rozdíl od těch slabých, ekonomicky silné země totiž cítí, že by hypoteticky dokázaly prosperovat i mimo eurozónu a EU, a svůj vzor si hledají kupříkladu ve Švýcarsku. (Tím nijak nenaznačuji, že z EU opravdu vystoupí, ta pravděpodobnost je s výjimkou silné Británie stále minimální.)

Jenomže když se silní odvracejí a slabí přicházejí, už Evropa nestoupá po schodech do nebe. Už slábne. Už jen sestupuje po schodech do pekla.