Raději urazit manželku než euro

Víte, co mají společného vzducholoď Hindenburg, Titanic a euro? Jo, já vím, že je to dětinsky prostá otázka. Jasně, že každý ví, že všichni tři jsou zdánlivě nezničitelní.

I když  - možná to až tak prosté vlastně není. Možná je to prosté jen pro nás, Středoevropany, kteří jsme tradičně k celospolečenským tématům velmi pochybovační a přistupujeme k politice s mimořádně velkou dávkou preventivní skepse. Možná že v eurozóně je tomu jinak. Možná je eurozóna ve stádiu, ve kterém Titanic vyplouval z doku v Southamptonu, anebo ve kterém Hindenburg teprve opouštěl vzdušný prostor mateřského Německa. Tedy ve stádiu, kdy se ještě nesluší pochybovat.

Před pár dny mne jedna finanční instituce XY pozvala, abych něco pěkného vykládala na jedné její akci. Spolu se mnou si ona instituce zatoužila poslechnout i jednoho zahraničního ekonoma. Pan ekonom, původem z eurozóny, doslova sršel optimismem: „To ne my, Evropa, to Amerika má problém! My, Evropané, potřebujeme silnější euro! A budeme ho mít! Jen co všichni přijdou k rozumu a uvědomí si, že my, Evropané, přeci nemáme problémy! Jak bychom je mohli mít, když platíme eurem? Zapojíme banky, pojišťovny, Řecko zachráníme, euro nám posílí, a budeme se mít dobře…“

Jakkoliv to bylo vůči německému panu ekonomovi nekolegiální, musela jsem si odkašlat a sdělit publiku, že tady jsme prosím v České republice, nemáme tu povinnou propagandu, a nebudu tudíž hlásat ani jedno z následujících značně diskutabilních tvrzení (zvlášť když já sama ani jednomu z nich nevěřím):

Řecko ještě lze uchránit před bankrotem.

Evropa potřebuje silné euro.

Soukromé banky nás spasí a dobrovolně Řecku pomohou.

Pan ekonom se zatvářil, jako by si vyslechl něco neslušného o své paní manželce. A to je právě ten problém. Problém je, že Evropa si bere své problémy příliš osobně. Příliš neracionálně. Příliš jako otázku cti.

Řecko chce zachraňovat ne proto, aby se Řekům – a potažmo nám všem – žilo lépe. Ale proto, že to cítí jako otázku prestiže. A vůbec se nezamýšlí nad tím, která varianta by pro nás všechny byla levnější či méně namáhavá.

Evropa chce mít silné euro ne pro, že by to pro ni bylo výhodné, ale protože má dojem (kde na to vlastně vůbec přišla?), že silná měna rovná se silný stát. A silný stát rovná se zdravý a prestižní stát. Vůbec se neobtěžuje zapřemýšlet nad tím, zda by slabší euro třeba nepodpořilo evropskou konkurenceschopnost, které se zoufale nedostává.

Angela Merkelová si pozvala na kobereček zástupce německých bank, pojišťoven a penzijních fondů, aby s nimi probrala, jak „dobrovolně“ pomohou Řecku tím, že si „dobrovolně“ nechají jeho dluh splatit o sedm let později. Tomu říkám povedený psychologický nátlak. Dejme tomu, že Merkelová udělá bububu, finanční instituce se vážně leknou (těžká to představa) – a co pak? To potom budou třeba penzijní fondy vysvětlovat důchodcům, že mají „dobrovolně“ o pár let odložit svůj důchod, protože ve fondech pro ně není dost peněz? To bude ta kýžená prestiž?

Politici a mnozí ekonomové říkají některé věci, protože se lépe poslouchají. (S tím už umíme jako voliči žít.) Jenomže oni si navykli opakovat je tak často, až jim sami začali věřit. A začali podle toho i jednat. (A na to voliči tak docela zvyklí ještě nejsou.)

Vyšlo na literarky.cz dne 6.7.2011