Proč to páni politici zkonili

Taky jste si už všimli, jak je nevyspání zrádné? Tak třeba vstanete ve čtyři ráno, abyste stihli dojet od milenky domů dřív, než přistane letadlo přivážející vaši ženu ze služební cesty. A jak tak mžouráte, snažíte se ještě zalepenýma očima prohlédnout listopadovou mlhu, najednou prásk, a na kapotě se vám válí bezvládné tělo. A když se dost vynadáváte a jdete se podívat, koho že jste to sestřelili, prásk znovu, ona to je vaše žena, která místo na služební cestě bydlela týden u vašeho nejlepšího kamaráda ze studií. No nebylo snad lepší pro všechny čtyři zúčastněné, abyste se ten den raději pořádně vyspali? Prostě nevyspání vede ke špatným koncům. 

No a 27. října ráno byl nevyspalý leckdo: novináři, bankéři, investoři i politici. A to vše jen proto, že se celou noc čekalo na výsledky summitu EU, který měl konečně rozhodnout o „záchraně“ nejen Řecka, ale i zbytku předlužené Evropy. A když se tak za onoho všeobecného nevyspání nad ránem na světlo světa dostal 15stránkový dokument shrnující, na čem se leadeři států dohodli, všichni si oddechli, že si mohou jít zdřímnout, a neobtěžovali se dokument číst.

A tak se přihodilo, že nevyspalí londýnští analytici řekli o pár hodin později nevyspalým londýnským bankovním brokerům, že je to s tou Evropou konečně v suchu, a začaly se dít divy. Euro nám posilovalo, banky se radovaly…

Pár těch, kteří si ovšem večer šli zdřímnout, si ráno – s čerstvou hlavou – přečetlo všech 15 stran, které Evropa zvládla té bezesné noci vyprodukovat. Nu, všechna čest. Je to vskutku umění napsat 15 stran textu a neuvést do nich nic. Tedy míněno nic kromě frází typu „EU musí zvýšit svůj hospodářský růst a výhled zaměstnanosti“. Pokud je mi známo, už nějakých sto let se politici snaží „zvýšit růst“ nebo „snížit nezaměstnanost“. Ale nevšimla jsem si, že by přišli na způsob, jak to udělat. Ale Evropa jde dál a dovádí své fráze do dokonalosti: „Všechny země eurozóny jsou odhodlané pokračovat ve fiskální stabilizaci…“. Pokračovat? Hmm, to je zajímavý závazek, když vezmeme v úvahu, že z roku na rok dluh eurozóny jako celku narostl.

Ale to, za co evropské politiky vskutku obdivuji, je jejich schopnost udělat z černého kosa bílou labuť. Neboli udělat z největšího průšvihu největší vítězství. Totiž jde o banky. Banky, zdá se, budou muset škrtnout a vyhodit, pardon, dnes spíš smazat z harddisků, 50 % jimi vlastněných řeckých dluhopisů. A protože to banky nebudou zvládat – zejména ty řecké a španělské a francouzské a… a všechny ta další – budou jim muset pomoci státy. Takže tu máme Řecko, to má dluh, jeho dluh převezmou banky, jejich dluh převezmou státy… Neboli ti dosud zdraví onemocní. Další státy zvýší svůj dluh. Dalším zemím se sníží rating. Další země se přiblíží bankrotu. A dluh bude vesele existovat dál.

Takže si to ujasněme: odpis řeckého dluhu není odpisem. Je to PŘEVZETÍ dluhu jiným dlužníkem.

Už se těším na summity v roce 2012. To zas bude nevyspalých duší, než někoho odpočinutého napadne říci: „Vážení, co takhle konečně, ale tentokrát opravdu už naposledy, úplně normálně a slušně zbankrotovat?“