Pravda a láska se přežila; teď frčí lež a nenávist.

Brexit mě dlouho bavil. Tolik legrace v politice i ekonomice jsme si neužili snad léta. Ale pak se něco zlomilo. Najednou se legrace podivně vypařila a zbyl jen … pocit totálního zhnusení.

Tedy abych byla přesná: Brexit jako takový mě pořád víceméně baví, protože stále jsem přesvědčená, že je to právě ta ona facka, kterou EU potřebovala. Pořád věřím, že hlasování o Brexitu bylo začátkem dlouhé série událostí, které EU postupně přetransformují do jiné podoby.  Dost možná se „tvrdé jádro“ EU ještě víc politicky semkne, zatímco okrajové části EU naopak postupně odpadnou – aby pak jedni i druzí nakonec byli vlastně spokojenější. Koneckonců, ono to dokonce na tenhle scénář už i začíná vypadat. Jak státy, které touží po větší politické integraci, tak ty druhé, se totiž skutečně, povzbuzeni Brexitem, začínají poněkud radikalizovat. Vlastně mám pocit, že stojíme na ohromné dějinné křižovatce, mnohem větší, než jaké Evropa čelila loni v podobě imigrační invaze. Na největší, na jaké Evropa stála od konce 2. světové války, kdy se rozdělila na východní a západní blok. Nyní se bude rozhodovat, jakou velikost nakonec bude mít to, co z EU zbyde, a co patrně skončí v podobě jediného supranárodního státu.

Cožpak o to… to je ve své podstatě nevyhnutelný proces. Poněkud obtěžující ale je, že zrod nového uspořádání provázejí podivné porodní křeče. Podivné, protože jejich podstatou je nenávistnost, mstivost a v některých případech i hloupost. Stačí sledovat zprávy i sociální sítě. Tolik propagandy a čistokrevných lží si pamatuji naposledy v roce 1989. Namátkou jen několik reprezentativních příkladů za všechny:

Začíná to už zdánlivě nevinnou hláškou o tom, jak se po hlasování „libra propadla“. Technicky vzato je to fakt; libra k euru i dolaru oslabila. Lživý je ale kontext. Oslabení libry totiž bývá udáváno jako důkaz problémů Britů. Realita je ale přesně opačná. Tak třeba intervence ČNB, tedy umělé oslabování koruny, jsou motivovány snahou o podporu hospodářského růstu a navýšení nízké inflace. Zrovna tak fakt, že euro je příliš slabé vzhledem k síle německé ekonomiky, je podstatou současného německého hospodářského zázraku. V ekonomii se dokonce vžil pojem „měnové války“, kdy každý stát dělá všechno, jen aby oslabil svou měnu, a tím získal konkurenční výhodou nad sousedním státem (který dělá to samé). Jinými slovy: Oslabení domácí měny je velmi efektivní nástroj, jak ekonomiku podpořit, a kdekdo po slabé měně touží. Bohužel libra – a o tom se už tak vehementně neinformuje – se hned v pondělí po hlasování pomalinku začala vracet a zase posilovat. A tolik měsíců, kolik oslabovala, teď zase může sílit. Takže Britové si své náhlé výhody, slabé měny, moc neužijí.

Jiní zase zdánlivě nevinně citují statistiku a říkají, že pro Brexit hlasovali jen „staří a hloupí“. Jinými slovy – děti otevřeně opovrhují názorem rodičů; staré je nejlépe zakázat. Kdo ale skutečně volil proti Brexitu? Opravdu mladí a vzdělaní „Britové“? No – podle jednoho statistického pohledu ano. Statistika je ale ohebná. Především to byli Skotové, kteří jsou chudší než Angličané a na rozdíl od nich využívají východ evropských fondů. A pak to byl také Londýn – neboli ta ohromná masa mladých imigrantů, kteří se nenarodili v Británii. Protože jedna třetina Londýňanů se v Británii nenarodila. Tito lidé chtěli zůstat v EU, protože EU = sociální dávky a stmelování rodin.

Lži jsou ale ještě mnohem rafinovanější. Všechny tři hlavní ratingové agentury, tedy Moody’s, Standard & Poor’s a Fitch Ratings, snížily po hlasování Británii rating. Neboli označili ji tím za rizikovější zemi s vyšší pravděpodobností, že nesplatí své dluhy. Jedním z vysvětlení bylo třeba to, že Brexitem roste riziko odchodu Skotska. Aha. Brilantní vysvětlení! Realitu bych viděla spíš takto: Skotsko je jedním z mála regionů Británie, které díky svému nižšímu bohatství víc z fondů EU čerpají, než do nich odvádějí. Británie jako celek je čistým plátcem do rozpočtu EU. Jinými slovy dnes v podstatě Angličani na Skoty platí. Když Skotsko z Británie odejde, zbytek Británie bude platit míň, rozumějme, víc peněz mu bude zůstávat. A ratingová agentura usoudí, že tahle ve své podstatě "náhlá šance na zbohatnutí" je ekonomickým rizikem a sníží rating… Co jen k tomu dodat? Snad jen tolik, že bychom si měli vzpomenout, jak zafungovaly ratingové agentury například v roce 2008, kdy vypuklá velká krize. Všechny tři, které teď snížily rating Británii, až do poloviny září 2008 držely minimálně Áčkový rating pro banku Lehman Brothers, jejíž spektakulární bankrot vzápětí odstartoval krizi.

Další lži zase straší „strašlivým zchudnutím“. Do této kategorie se dá zařadit prohlášení šéfa evropských liberálů a Verhofstadta. Ten krátce po hlasování prohlásil: "Jen za posledních osm hodin přišla Velká Británie o 350 miliard dolarů. Je to víc, než kolik za posledních patnáct let přispěla do rozpočtu." Záhadou ovšem trochu zůstává, jak na to přišel, protože podstatu své hluboké myšlenky jaksi zapomněl vysvětlit, a tak můžeme jen spekulovat. (Ono číslo „350“ je vůbec v souvislosti s Brexitem záhadně oblíbené a objevilo se několikrát na různých a nesouvisejících místech.) Při této příležitosti však Verhofstadt nejspíš měl na mysli jedno hausnumero, které asi přebral od banky UBC, která se krátce před hlasováním nechala slyšet, že v případě brexitu britský akciový index FTSE může odepsat nominálně až 350 mld. USD. A realita? Úplně jiná. Pokud jsou ceny akcií uměle nafouklé (což dlouhodobě díky tisku peněz ECB jsou) a jejich cena klesne, země samozřejmě žádné bohatství neztrácí, protože nikdy ani neexistovalo. Bylo jen fiktivní. Přehnaně vysoké ceny akcií byly v realitě pouze inflací, pouhými natisklými penězi, za které si ale nešlo koupit o nic kvalitnější podnik. Pokles těchto akcií se nijak bohatství země nedotkne; ovlivní jen a pouze bankovní účty spekulantů, kteří na tuhle hru s tiskem peněz přistoupili. A dokonce i to jen na malou chvíli… Protože pár dní po hlasování už zase ceny britských akcií vesele rostly. A víte co? Britské akcie rostly víc – ano, víc – než ceny akcií kontinentálních.

Dokud lži mají jen zastrašovat, je to opovrženíhodné, ale teoreticky to ještě nemusí zase tolik škodit, pokud se jeden zastrašit nenechá. Co je ale velmi nebezpečné, to je náhlé rozhodnutí uraženého zbytku Evropy tlačit na urychlené přijímání eura.  J. - C. Juncker prohlásil: „EU mnoha měn skončí“. Akceptovat tenhle nápad by pro některé země mohlo být sebevražedné. Musíme si uvědomit, že země, které z eura profitují, jsou ty nejsilnější ekonomiky eurozóny, zejména Německo. Euro totiž zrcadlí průměrnou ekonomickou úroveň celé eurozóny. A tak díky euru si Němci užívají podhodnoceného kurzu a jejich ekonomika jede na úkor ekonomik slabších, jako je Řecko, Portugalsko, Španělsko… a tak dál. Tyto slabší ekonomiky jsou naopak eurem poškozeny, protože jeho kurz je pro tyto slabé země příliš silný, tedy poškozuje jejich export (jejich tržní podíl zabírá Německo). Pokud se tedy EU rozhodne celá přetransformovat do eurozóny, jenom tím vyrobí větší počet bankrotujících zemí typu Řecko.

Podobně mě děsí i to, jak okatě vrcholní politici kašlou na názor voličů. To sice dělali vždy, ale alespoň to maskovali. Teď ovšem své opovržení voliči veřejně staví na odiv. Zástupci jednotlivých zemí EU včetně českého premiéra Sobotky se nechali slyšet, že britský premiér Cameron udělal chybu, když vypsal referendum. Jakže?! Pro Brexit hlasovalo nadpoloviční množství voličů. A Evropa se svorně opováží tvrdit, že britský premiér měl jejich názor ignorovat a „správněji“ měl jít proti vůli lidu?!

Ale vůbec nejvíc smutno je mi ne z politiků, ale z toho, jak si neváží dobrého bydla sami lidé a jak opovrhují demokracií. Kolik lidí jsem už slyšela tvrdit, že referendum se má zakázat, protože prý volí jen hlupáci! Opovrhovat referendem a chtít nové kolo – to je opovrhování samou podstatou demokracie. Ano, ta má velké chyby, ale nic lepšího dosud neznáme. Ti, kdo říkají, že chtějí zrušit referendum, vlastně říkají, že už příště nechtějí mít právo do věcí mluvit. (Protože to, že si zvolíte profesionálního politika, aby hájil Vaše zájmy, vůbec neznamená, že je taky hájit za všech okolností bude.) Je mi smutno z toho, jak se vyrojila armáda těch, kteří jiný než svůj názor netolerují, a každý, kdo je ochoten hájit výsledky referenda, je pro ně buď „Putinovým agentem“, nebo „idiotem“. (Jediné, co mi na tom připadá skutečně legrační, je, že ač mnozí tito lidé sami sebe občas označují za „pravdoláskaře“, ve skutečnosti z nich cítím jen nepochopitelnou nenávist.)

Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora