Pomohli jsme? Bojme se hyperinflace!

No tak jo, česká vláda se tedy z nějakých - pro mne záhadných pohnutek – rozhodla, že nasadí všechny páky, aby Českou národní banku „donutila“ půjčit MMF zhruba 38 miliard korun. Neboli skrze MMF půjčit vlastně jihu Evropy. Že prý když jsme žádáni o pomoc, bylo by neetické odmítnout. Fajn. Nechme stranou, jestli to je pro nás, věřitele, výhodné nebo nevýhodné. (Myslím, že B je správně.) Ta mince má ještě druhou stranu. Totiž když už tak pěkně eticky pomáháme, docela by se slušelo vědět, jak moc ta naše pomoc je výhodná pro dlužníka. Totiž pro eurozónu.

Nejprve taková malá exkurzička do nepříliš vzdálené historie. Píše se rok 2008 nebo 2009. Co je v Evropě? Recese. Co dělá Evropa? Šrotovné. A přebírá banky státem. A navyšuje své rozpočtové schodky. „Chytří“ světoví ekonomové a ještě „chytřejší“ evropští politici hřímají: Čím víc peněz do ekonomiky nalijeme, tím dřív s krizí zatočíme. Čím víc se zadlužíme, tím víc ekonomiku podpoříme. (Šichtařová v té době brblá jak piliňák, že léčení dluhu dluhem ještě nikdy nic dobrého nepřineslo, leda tak rychle přinese novou krizi.)

Střih, jsme v roce 2012. Recese na krku. Důvod? Ona nám to ta Evropa tak trochu přehnala se svým šrotovným, záchranami bank a navyšováním rozpočtových schodků. Nějak se nám předlužila. Hospodářskou krizi v roce 2009 novými výdaji do ekonomiky sice nevyléčila, zato si přivodila dluhovou krizi. A dluhová krize zase přivodila už dva bankroty Řecka během dvou let. (Protože mezi námi, bankrot země je definován jako odpis jejího dluhu. Řecko svůj dluh odepsalo už v roce 2011 a teď, na počátku roku 2012, jej odepisuje podruhé. Proč jenom politici bankrotu neříkají bankrot? Nejspíš proto, že si krádežím peněz z bezpodílového vlastnictví manželů navykli říkat odklánění.) A co Evropa a svět dělá?

Česká vláda schvaluje půjčku MMF neboli eurozóně. To aby se evropský dluh tak trochu navýšil (o 38 miliard).

MMF přemýšlí, kde si půjčit „pár“ dolarů, aby je vzápětí půjčil eurozóně. To aby se nám ten evropský dluh tak trochu navýšil (o 600 miliard).

„Chytří“ světoví ekonomové a ještě „chytřejší“ politici v Davosu hřímají: Evropa musí do ekonomiky nalít víc peněz! Musí nalít další peníze do bank!  To aby se nám ten evropský dluh ještě o fous navýšil (o X miliard podle aktuální potřeby).

A všechny tyhle peníze, o které si Evropa dusící se dluhovou krizí navýší svůj dluh, který je příčinou její krize, budou naráz uvolněny zejména na jihu Evropy, protože je nejvíc předlužený ze všech. A pak se současně stanou dvě věci.

S první z obou věcí jsou dobře obeznámeni všichni výtečníci, kterým moudří úředníci dlouhá léta radili: „Máte-li problém třeba s hypotékou nebo se spotřebitelskými úvěry, hlavně to probůh neřešte tím, že byste si vzali svůj už stodvacátýosmý úvěr u nějaké obskurní záložny. Když jste předlužení, srdnatě to přiznejte a pokuste se se svými věřiteli třeba dohodnout, ale hlavně se nezadlužujte ještě víc. Potom totiž skončíte v osobním bankrotu a s exekutorem na krku.“ Zkrátka a dobře stane se, že všechny ty předlužené státy, kterým tak úžasně pomáháme tím, že jim dáváme další dluh, začnou naráz bankrotovat stejně jako naše už dvakrát (a nikoliv naposledy) zbankrotované Řecko. (Což nás zase tak moc trápit nemusí, protože s tím všichni rozumní už stejně víc než rok počítají.)

Ale stane se ještě druhá, důležitější věc, a ta mi nahání husí kůži. S dovolením zase malá exkurzička do tentokrát lehce vzdálenější historie. Německo mělo ve dvacátých letech minulého století nepěkný dluh. Nevědělo nic lepšího, než že jeho vlastní centrální banka začala bezcenné německé dluhopisy, které již nikdy neměly být splaceny, skupovat a skartovat a místo nich tisknout ničím nekryté peníze. Jak to skončilo, víme. Hyperinflace, totální rozvrat, válka.

Aby se historie zopakovala, stačí zatraceně málo. Stačí, aby ECB všechny nekvalitní dluhopisy, které nakoupila, škrtla. Aby je prostě odepsala. Aby země, které tyto dluhopisy vydaly, zbankrotovaly. Potom peníze, které ECB použila na nákup jejich dluhopisů, se stanou penězi nově vytištěnými a ničím nekrytými. Úplně stejně jako tehdy v Německu.

A teď pozor: šéfka MMF Christine Lagarde prohlásila, že Řecko už nemůže nadále bankrotovat jen vůči soukromým věřitelům, rozumějme vůči bankám. To prý už nebude stačit. (Heleďme se, objevili jsme Ameriku!) Teď prý je načase, aby Řecko škrtlo svůj dluh i vůči veřejnému sektoru. Neboli vůči ECB. Vážení, netuším sice, zda si paní Lagarde vůbec uvědomuje, co říká, ale ona říká, že zhruba 200 miliard euro, které ECB už použila na nákup řeckých dluhopisů, tím má být vytištěno.

Chápu sice, že myšlení bolí, ale aspoň chvíli přemýšlejme, protože jinak nás to bude bolet ještě víc: ECB si asi vytiskne nějakých 200 miliard euro. My a další pro etiku nadšené země půjčíme MMF, MMF asi 600 miliard euro pošle na jih Evropy. Dluh Evropy umírající na dluh tím ještě nafoukneme, takže jí tím zasadíme ránu z milosti. Další země budou bankrotovat. ECB bude odepisovat další dluhopisy, které jí už nikdo nikdy nezaplatí, neboli bude tisknout další peníze.

Pokud se to stane – a ono to již startuje – pak otázka nezní, zda přijde inflace, ale kdy přijde a jak vysoká bude.

Takže ti, Česká republiko, upřímně gratuluji. Alespoň se svou etickou pomocí budeš mít podíl na ráně z milosti Evropě. Ať žije inflace!