Po whisky přijde bankrot

Od jisté příhody nemám ráda létání, zejména starty. I zvolila jsem před časem zdánlivě funkční strategii. 2 minuty před nástupem do letadla jsem na ex zkonzumovala půl litru whisky, ještě než zabrala, jsem se přemístila z nástupní haly do letadla, a vzápětí se spokojeně ještě před startem propadla do řízeného bezvědomí. Po probuzení bylo již letadlo notný čas ve vzduchu a já zažívala vítězný pocit – jen než palubní rozhlas oznámil, že kvůli silnému protivětru dojde k neplánovanému mezipřistání. Whisky již nezbývala. Je mi skoro líto těch ze spekulantů na finančním trhu či politiků, kteří si v dalších týdnech zažijí jako já podobný pocit zmaru přicházející bez varování po slastném pocitu „a je to za námi“.

Onen slastný pocit si mnozí užívají právě teď. Rozbuškou k nadšení se staly závěry ze summitu zemí eurozóny o „záchraně Řecka“ z minulého týdne. Bylo to asi takhle: summit vyprodukoval příšerný, rozvleklý, nečitelný dokument. Na jeho přelouskání jsem se musela nadopovat čtyřmi tuplovanými espressy. Následně vypochodovali politici před novináře, nasadili obvyklé před-kamerové úsměvy a vysoukali ze sebe bezobsažné věty o novém Marshallově plánu či o nastartování řeckého růstu. Novináři se zaradovali, že nemusí číst onen příšerný dokument, a věty přepsali. Investoři si je pak – kupodivu – přečetli. A protože optimismus je příjemnější než pesimismus, protože růst akciových trhů nese víc než jejich propad, otevřeli stavidla svému nadšení.

Nu, přejme jim ty blažené chvíle, však ona je realita dožene.

Faktem je, že ať už Evropa svému výtvoru říká, jak chce, není to nic jiného než řízený řecký bankrot. Pokud by náhodou Řecko svůj stav ustálo, přežije jak Řecko, tak i německé a francouzské banky. Pokud bude mít Řecko smůlu a nepřežije, německé i francouzské banky budou stále žít. Podstatou plánu totiž je, že dluhy budou z větší části z bankovní soustavy eurozóny vyvedeny. Evropa už pochopila, co dlouho nechápala: totiž že už nezachraňuje Řecko, ale sama sebe před Řeckem.

Eurozóna by prý měla méně spoléhat na tři velké ratingové agentury. „Chytrý“ nápad. Agentury vznikly, aby včas upozorňovaly na rizika. Nejsou dokonalé. Ale představa, že si Evropa vytvoří „svou“ agenturu, je hloupá. Státní agentura prozíravější nebude. Pouze bude rizika víc maskovat a bagatelizovat, aby se líbila politikům, kteří jí budou schvalovat rozpočet. Politici prostě zaříznou hlídacího psa.

A pak tu máme nově vymyšlený Evropský měnový fond. Tedy obdoba MMF, která by zachraňovala okraje eurozóny. Další státní aparát, další teplá místečka pro vysloužilé politiky, další veřejné výdaje. Veřejné výdaje, které dovedly Evropu ke stávajícímu předlužení. Řecko však nepotřebuje nové investice v podobě silnic nebo přístavů. Potřebuje poloviční mzdy, a to je politicky neprůchozí. Se stávajícími mzdami a silným eurem Řekové konkurenceschopní prostě nebudou, i kdyby se EIB a Evropský měnový fond postavili na hlavu.

A to nejlepší: Banky budou mít na výběr ze tří možností, jak se „dobrovolné“ (tj. povinně dobrovolně) na všem podílet. Buď vymění vlastněné řecké dluhopisy za dluhopisy s delší splatností (bond swap), nebo se zavážou k nákupu dalšího řeckého dluhu (bond rollover), anebo dluh odprodají vládám eurozóny (bond buyback). Ať už tomu eurozóna eufemisticky říká, jak chce, nejedná se o nic jiného, než že řecký dluh nebude splacen teď, ale (možná) někdy v budoucnu. A co že je podstatou bankrotu země? Že země nesplatí v termínu své dluhy. Ano, Řecko tím zbankrotovalo. Jediné, co s tím Evropa může udělat, je chvíli to maskovat.

Vyšlo na literarky.cz dne 27.7.2011