Olympiáda - co můžeš rozkrást dnes, nenechávej na zítra

Nejvýkonnější sériově vyráběné auto světa je Bugatti Veyron. Z nuly na 300 km/h udělá za necelých 17 vteřin. Úžasné. Kdo by ho nechtěl. Jenomže - a to zrovna nemusí mít ani nadstandardní kůži a nadstandardní kola - jeho cena se vyšplhá i na 2 miliony euro. Za tu cenu ho nechci.

A podobné to je s Olympijskými hrami.

Hry jsou úžasné. Jsou ukázkou toho nejlepšího, co v lidech je. Lidé se dokážou v míru sejít a předvést své fantastické výkony. Pravda, existují studie, které tvrdí, že lidé už ve sportovních výkonech dokázali vše a rekordy už dokážou posunout jen za cenu lidských anomálií či dopingu. Že tedy hry neukazují to nejlepší, ale to nejbizarnější. Ale i to je svým způsobem fascinující. Jenomže to je jenom jeden pohled.

Pak tu je ještě druhý pohled.

Sport je byznys jako každý jiný. Veřejnost je přesvědčována, jak jsou hry nekomerční. Není to pravda. Za vším stojí peníze a my všichni jsme v jejich soukolí, aniž bychom si to uvědomovali. Sportovci jsou sice hvězdy, na které je upřen zrak veřejnosti. Ale jsou v této show tou nejlevnější položkou. V show, na které vydělávají neznámí pánové v kravatách v pozadí.

Rozpočty her jsou monstrózní a kupodivu i v době šetření jsou politiky tolerovány. I oni si sem totiž přišli posbírat své politické body. Na úvodní ceremonii každý z nich rád zamává na své voliče.

Celou show přitom neplatí jen Britové. Platíme ji všichni. Jedním z největších příjmů her jsou televizní práva. Jestliže tedy hry přenáší domácí televize, kterou platíme z našich daní, pak vlastně hry platíme my všichni, ať už nás sport zajímá nebo ne.

Politici si to uvědomují. Proto nás přesvědčují, jak jsou hry přínosné. Britský premiér slíbil Britům, že Olympiáda bude zlatý důl. Zkušenosti z minula však nejsou přesvědčivé. Řada her byla ztrátová. Nápadně často se překračuje rozpočet. To platí i pro Londýn. Původně měly stát hry 2,4 mld. liber, nyní je rozpočet nastaven na 9,3 mld. A ani zde se asi nezastaví. The Economist si dal tu práci a zjistil, že v průměru je rozpočet her od šedesátých let překročen o 179 %. Není nezajímavé, že země, které jsou dnes nejpředluženější (jako třeba Řecko), či země, kterým hrozí bankrot (jako třeba Španělsko), nedávno hry pořádaly.

Ekonomové nemají na přínos her jednotný názor. Myslím ale, že je to vlastně prosté. Asi takhle: Rozpočet her je 9,3 mld. liber. Z toho půjde 1,8 miliardy na přípravu místa a infrastruktury, 1,1 miliardy na stadiony a sportoviště, 1,2 mld. na vesnici a mediální centrum, 0,9 schlamstne doprava a 1,0 mld. liber bude stát bezpečnost. Zbývá kolonka „ostatní“ a je až podezřele velká. Činí 3,2 mld. Jak by tato záhadná kolonka asi vypadala, kdyby se hry konaly v Praze, když se u nás politici řídí heslem „co můžeš ukrást dnes, nenechávej na zítra“?

Neoddiskutovatelným faktem je, že tak obří investice, ať už je z ní rozkradeno, kolik chce, je z pohledu výpočtu HDP přínosem pro ekonomiku. Ale k čemu to je dobré, když jde jen o hrátky se statistikou a jen o krátkodobý efekt? Důležitý je dopad dlouhodobý. Z všech vyjmenovaných investic má dlouhodobý přínos jen kolonka „příprava místa a infrastruktury“ ve výši 1,8 mld. liber. Zbytek - se projí. Potenciál ekonomiky to nezvedne. Nebo snad ocení rodiny s dětmi, že bazény splňují olympijská kritéria, ale nemají brouzdaliště?

(Tento text byl originálně napsán pro Literární noviny.)