Nepochopitelná krátkozrakost veřejnoprávních médií

Pojem „Fake news“ se stal symbolem doby. Dokud se o fake news mluvilo „jen“ v souvislosti se zprávami sdílenými na sociálních sítích, dávalo to smysl.

Jenomže ta doba, kdy se za kolbiště fake news považoval Facebook či Twitter, je už pryč. Posunuli jsme se na nový level. Dneska už lidé nevěří ani médií. Co médiím – nevěří ani veřejnoprávním médiím. A dobře tak. Jsou to v rostoucí míře právě veřejnoprávní média, která se často pokoušejí o svůj svérázný výklad pravdy a namísto toho, aby „jen“ informovala a nechala na příjemcích zpráv, aby si fakta vyložili po svém.

Tedy ne že by soukromá média excelovala v nestrannosti. Jenomže už jejich název – soukromá – jaksi naznačuje, že stoprocentní nestrannost se od nich čekat ani nedá. Tu patří nějakému oligarchovi a mají za úkol vykládat pravdu v jeho prospěch, tu zas patří nějakému ultralevičákovi a mají za úkol informovat ideologicky. Tu jde zase o prvoplánový bulvár mající za úkol o podstatných věcech neinformovat nejlépe vůbec. Tak třeba u britského The Guardian nebo u českého Práva se nikdo nebude podivovat, že vidí svět levicově, u francouzského  Closer nebo českého Expresu se nikdo nebude divit bulvárním informacím. A tak dál. A je to tak naprosto v pořádku, protože ta média se ke svému pohledu na svět otevřeně znají, takže nic proti němu. Ale veřejnoprávní média si povinně platíme proto, abychom tuhle směsici soukromých zájmů neutralizovali a získali aspoň jeden nezávislý zdroj, který bude zaručeně objektivní. Jenomže – on není.

Třeba Českou televizi v žádném případě za nestrannou považovat nemůžeme. Sluníčkový postoj ke světu z ní přímo září a z její publicistiky čiší snaha pravdu vykládat, nikoliv o ní informovat. A britská BBC, která mimochodem je pro ČT velkým vzorem, zašla ještě dál. Hrůza, jakou předvedla přednedávnem moderátorka BBC Emily Maitlisová při rozhovoru s maďarským ministrem zahraničí, víc připomínala kvokající potrefenou domovnici než nestrannou žurnalistiku.

Jenomže to už problém je. Jakmile se totiž vytratila důvěra v nestrannost jakýchkoliv médií, nejen těch soukromých, už ta veřejnoprávní nemá smysl platit. A hlavně se tím brutálně rozmohla skepse veřejnosti vůči každé informaci. Pozor, to není jen naše lokální záležitost; to je jev doslova celosvětový.

V USA nedávno proběhl průzkum agentury Gallup, podle něhož je důvěra Američanů vůči médiím na historickém dně. 62 procent z nich prý považuje zprávy za zaujaté a zkreslené. A většina Američanů si v průzkumu nebyla schopna vzpomenout ani na jedno médium, které by považovali za objektivní.

O tom, že veřejnoprávní média jsou sama svou vlastní funkcí poněkud zmatena, svědčí třeba i tabulky sledovanosti. V nich se kupříkladu Česká televize běžně porovnává se soukromou Novou a poměřují si sledovanost – jenomže sledovanost je ryze komerčním faktorem! Veřejnoprávní médium se nemůže porovnávat s komerčním médiem, protože jeho definičním znakem by mělo být právě to, že komerční není a že se nehoní za senzačními a neobjektivními zprávami.

Eroze víry v média je mnohem větším problémem, než se na první pohled může zdát. Lidstvo nějaký druh „víry“ ke svému fungování, zdá se, potřebuje. Jinak je zmateno a vymýšlí si skopičiny. Tou vírou nemusí být náboženství. Tou vírou může být třeba i „víra ve vědu“, nebo „víra v lékaře“, nebo „víra v média“ a podobně. Pokud se tyhle základní stavební kameny společnosti naruší, destabilizuje se společnost celá. Nejprve začne růst podpora populistům těžkého kalibru. Tradiční společenské elity ztrácejí kredit, klasické politické strany ztrácí podporu. Lidé se obracejí k všelijakým pofiderním a okultním oborům a nezřídka si pak dobrovolně zvolí nějakého diktátora, který v lepším případě jejich svobodu na dlouhá léta omezí, v horším rozpoutá válku.

Takové zlomy, které vždy byly doprovázeny ztrátou víry a důvěry v tradiční instituce, můžeme sledovat napříč celými dějinami. Od odstartování třicetileté války, která byla vyvrcholením sporů mezi římskokatolickou církví a „moderními“ protestními církvemi, přes uvolnění cesty komunismu kvůli zklamání a ztrátě důvěry v kompetentnost tradičních stran po válce. Příkladů by se našla přehršel napříč věky a regiony. Kam ztráta důvěry v žurnalistiku povede dnes, těžko soudit, ale faktem je, že důsledky tu už jsou. Po celém světě upadají tradiční pravolevé strany a společnost se štěpí. Na jedné straně bují fanatický levicový liberalismus uchylující se k takovým podivnostem, jako popírání biologickým rozdílů mezi pohlavími. Na druhé straně nastupují těžko zařaditelní populisté, jejichž jedinou „kvalifikací“ je, že brojí proti skupině první.

A hloupost veřejnoprávních médií spočívá v tom, že namísto toho, aby informovala objektivně, v drtivé většině případů podporují skupinu první. Čímž si pod sebou sama podřezávají větev, jelikož si zadělávají na to, aby byla zlobou skupiny druhé smetana. Taková dobrovolná sebevražda.