Neměli by zpovykaní Pražáci chodit v neděli pěšky?

V úterý na státní svátek jsme se probudili do lehce potemnělého domu. Rychlé ohledání ukázalo, že světla nesvítí, z mrazáku crčí voda a jídlo v lednici vykazuje poněkud nezdravě vyhlížející odstín.

Ještě další ohledání potvrdilo, co se dalo uhádnout hned na první pohled: Večer vyhořel jeden ze spotřebičů, proudový chránič došel k názoru, že se mu to nepozdává, a bylo vymalováno. Tedy spíš vytopeno v kuchyni.

Prvotní obavy, že ve státní svátek elektrikáři nebudou fungovat, se ukázaly jako liché: Zatímco podle vzoru pohádky o řepě manžel dohlížel na nejstarší dítě, nejstarší dítě dohlíženo na mladší dítě… a tak dál až po to úplně nejmenší, já začala předstírat, že jsem „šikovná“ a dle rad elektrikáře v mobilu na uchu se jala zachraňovat, co se zachránit dalo. Předstírání mi docela šlo, takže alespoň část domu po chvíli byla funkční. Kuchyň mezi nimi bohužel nebyla.

Když jsem si elektrikáři postěžovala, že tedy už jako docela dobrý, ale že to pořád ještě není úplně ono, jelikož aktuálně nemám co dát dětem k obědu ani večeři, elektrikář mě uzemnil povzdechem: „Jo, paninko, dneska s tím už nic lepšího neuděláme. Jak Hornbach, tak jídelní supermarkety mají dneska zavřeno… Máte, doufám, doma aspoň chleba…?“

Cožpak o to, nějaké ty suchary i sklenice domácího medu se doma našly, aspoň si dítka budou vážit dobrého bydla, až si zas příště dají svíčkovou, ale přesto mě celá situace nevýslovně štvala tak nějak z principu.

Já sice chápu touhu některých politiků, je-li už státní svátek, aby ho lidé slavili nějak důstojně, tedy nikoliv obžerstvím v supermarketu. Ale ony ty suchary s medem také moc důstojnosti nepobraly. Když už jsme došli tak daleko, že v rámci multikulti jsme tolerantní vůči všem možným cizím zvykům a svátkům, když už se u nás vedle Vánoc běžně slaví i Ramadán či Chanuka a považujeme za normální to tolerovat, pak mi nedává smysl, aby mě někdo nutil, že musím uctívat kupříkladu 28. září. Anebo že ho musím uctívat zrovna tím jedním způsobem, který mi někdo nadiktuje.

Já rozumím i tomu argumentu, že zaměstnanci velkých obchodů mají právo na rodinný život. Ale zdá se mi vytržený z kontextu. Pokud zaměstnanec supermarketu tolik touží oslavit státní svátek, nikdo mu jistě nebude bránit v tom, aby si vzal volno. Tvrzení, že prodavačky být v práci musejí, pravdivé není. A hlavně nevidím důvod, aby zrovna prodavačky měly úplně jiný režim než třeba nemocnice, řidiči, číšníci… Ti všichni v práci být musí. Pokud bychom to s oním „právem na rodinný život“ mysleli skutečně vážně a upřímně, musely by zůstat zavřené všechny restaurace, nemocnice, kina (co chudáci pokladní?), nesměly by se pořádat koncerty (co chudáci z ochranky?), nesměly by jezdit vlaky, nesměla by vysílat rádia, televize, nesměli by psát novináři, nesměli by fungovat dispečeři letového provozu… Že někteří jsou na rozdíl od prodavaček v práci nutní? Fakt? Cožpak letadla musejí o svátcích létat? Vlaky musejí jezdit? Je to jen o hranici, kde si nastavíme míru citlivosti.

Popravdě – stávající zákaz mi ani tak moc, technicky vzato, nevadí, dokážu se mu přizpůsobit. Ale hodně mi vadí principiálně, protože otevírá stavidla. Boří tabu. Posouvá práh naší citlivosti. Tenhle posun citlivosti v čase dostal dokonce i jméno - někdy se tomu říká Overtonovo okno. Samozřejmě je pravda, že dělat tragédii ze zavření velkých obchodů o několika málo státních svátcích je směšné. Jednak stále mohou mít otevřeno malé obchody (nicméně pro úplnost budiž řečeno, že ty můj elektrikářský problém vyřešit nedokázaly). Jednak zákaz prodeje platí jen o některých svátcích. Jenomže tady jde opět o princip a o posun naší citlivosti.

Když už prošlo zavření velkých obchodů o několika svátcích, příštím logickým krokem je jejich zavření o všech svátcích. Až budou velké obchody zavírat o všech svátcích, může následovat zákaz prodeje i pro malé obchody. Rozhodně tuhle bitvu bude snazší vybojovat poté, co pro velké už zákaz platí, než kdyby se zákaz začal uplatňovat hned pro všechny. Až budou povinně všechny obchody zavírat o všech svátcích, bude mnohem snadnější prosadit zákaz prodeje v neděli. Už totiž budeme na regulaci prodeje zvyknutí. A pak v sobotu. A dál? Co třeba zastavit městskou hromadnou dopravu? Já myslím, že zejména zpovykaní Pražáci by si o víkendech mohli dát pohov a nechat řidiče autobusů, tramvají a metra užít si rodinný život, ne? Absurdita? A neznělo absurdně v 90. letech, že bychom měli zákon na zákaz prodeje o svátcích? Je to jen o hranici naší citlivosti – a ta se v čase posouvá právě tím, jak se po malých kouscích regulace neustále zvyšuje a svobody se ukrajuje.

Ani argument, že v „rozvinuté západní Evropě“ je běžné mít o svátcích a dokonce i o nedělích v obchodech zavřeno, neberu. V „rozvinuté“ západní Evropě je totiž, jak poslední dny ukázaly, také běžné například oslavovat veskrze odpudivého Marxe. Zjevně ne vždy je ona rozvinutost zárukou rozumnosti. Občas je zdravější rozum na naší straně hranic. Vlastně mám dojem, že víc rozumu je na naší straně hranic čím dál častěji.