My, Američané, přeci ustojíme vše

Pýcha předchází pád. Tak třeba můj kolega Pikora. Je velmi zdatný v udělování rad, jak správně zacházet s volantem či jak plynule řadit. I stalo se, že jsme se vyskytli v jednom autě na společné služební cestě do Londýna. Jakmile jsme přejeli La Manche, na Pikoru záhadně padla nepřekonatelná únava a stáhnul se na místo spolujezdce. V oněch vzácných chvilkách, kdy se během následné cesty „probudil“, se vždy znovu podivil, proč jedu na špatné straně silnice, a poté začal znovu rychle předstírat spánek. Energie a chuť řídit se mu vrátila až po návratu na kontinent a tudíž na „správnou“ stranu vozovky. Jeden by řekl, že se bude snažit chovat nenápadně – ale ne, s chutí řídit se mu vrátila i chuť radit. Některé subjekty prostě oplývají nezničitelnou sebedůvěrou.

Podobně nezničitelnou sebedůvěrou oplývají i Američané. Respektive demokraté a republikáni, kteří se až doslova do poslední hodiny handrkovali, zda a za jakých podmínek zvýšit dluhový strop USA. Kdyby se jejich dohadování protáhlo ještě o několik hodin déle, USA by se 2. srpna bývali ocitli ve státním defaultu. Ačkoliv je to matematika jednoduchá jak facka, Američané stále kupodivu věří, že o tolik zase nešlo. Že totiž (1) v defaultu se ocitnout vlastně nemohli a do budoucna ani nemohou, protože v něm dosud v historii nikdy nebyli. A (2) i kdyby se teoreticky do defaultu někdy dostali, jsou přeci Američané, takže jim zhoršení ratingu země v žádném případě nehrozí. Ono „někdy“ ale nemusí být zase tolik vzdálené. Dluhový strop byl zvýšen jen tak, aby s ním USA mohly bezproblémově přestát rok 2012. To není moc velká rezerva.

Přehnaná sebedůvěra může být nebezpečná. Víra Kongresu, že default ani příští rok nemůže nastat, jej nakonec může přiblížit. Protože nemotivuje všechny zúčastněné něco s tím udělat.

Popravdě řečeno, dneska už vlastně ani tak nejde o to, že se demokraté s republikány dohodli na poslední chvíli a termín neprošvihli. Neprůstřelná a naivní víra finančního trhu v americkou solventnost již jednou byla nahlodána. Čím déle se řešení bude protahovat, tím bude důvěra menší – ale na každý pád již dnes není, co bývala. A rating odráží právě důvěru v to, s jakou jistotou stát splní své závazky. Je jen otázkou času, než se rating – aspoň mírně – zhorší.

Jenomže ono tu jde o něco mnohem víc než o nějaký symbolický, neprůstřelný, tříáčkový rating. Má-li země nižší rating, musí klesnout rating i jednotlivým subjektům v dané zemi. Bankám, pojišťovnám, podnikům. Nižší rating znamená vyšší úroky, chce-li si daný subjekt půjčit. A prodražené financování znamená také nižší cenu akcií. Tím to ale nekončí. Znehodnocení akcií znamená pokles bohatství minimálně 80 % amerických domácností, které akcie drží. Zchudnutí domácností znamená jejich nižší útraty. A nižší spotřeba zase znamená zpomalení hospodářského růstu USA. Což by se přelilo do celého světa. Není toho málo, co je v sázce.  A na počátku stála jen namyšlenost a sebejistota, že „My, Američané, přeci ustojíme vše“.