Máme tu nový tunel

Někde to drhne – se „zaručenými“ zprávami o stavu světa. Tak třeba: Máme tu „epidemii smrtelně nebezpečné prasečí chřipky“. Média šílí, veřejnost šílí. Prý se máme nechat očkovat. Stát uvolňuje železnou zásobu antivirotik. A teď zpátky do reality: Každý rok napadne obyčejná chřipka zhruba 5 až 15 procent světové populace. A v České republice ročně zemře v důsledku chřipky přibližně 2000 lidí. To mimochodem představuje přibližně 2 procenta všech úmrtí. No a letošní zima prozatím podle zpráv aktuálních ke dni, kdy píšu tato slova, přinesla v důsledku prasečí chřipky 21 mrtvých.

Tak kde je ta šílená morová rána? Nechce nás tu někdo vodit za nos? Neskočila média na špek kampani farmaceutických firem, které nám chtějí vnutit zbytečné očkování?

Možná mávnete rukou – řeknete si, že když se někdo chce nechat očkovat proti falešně démonizované chřipce, která v realitě nezabíjí víc než jakákoliv jiná, jeho problém. Jenomže ne tak docela. Kupříkladu v USA bylo v roce 2008 nařízeno povinně očkovat proti chřipce všechny děti od 6 měsíců do 19 let. A to přesto, že děti do 35 měsíců věku nevytváří při očkování na chřipku žádné (!) protilátky. A přestože je toto očkování pro děti totálně neužitečné, dostane se jim do krve až 50 mikrogramů rtuti, co padesátkrát překračuje u nejmenších z nich bezpečný denní limit. Nebo se jim dostane do krve takzvaný skvalen, u něhož je prokázáno, že způsobuje syndrom války v Zálivu a aktivuje u citlivějších jedinců autoimunitní onemocnění. Takže se vlastně dětem povinně škodí. Ale výrobce vakcíny se napakuje.

A to ani nemluvím o oné „uvolněné železné zásobě anitivirotik“. Ve skutečnosti americký úřad pro léčiva (obdoba našeho SÚKL) již varoval, že lidé, zejména pak děti, užívající Tamiflu mohou být ve zvýšeném riziku rozvinutí depresí a následných sebevražd - to po zkušenostech z různých států světa s řadou nevysvětlitelných sebevražd. Troufám si tvrdit, že stávající hysterie kolem prasečí chřipky je jenom plodem dobře vykalkulovaného PR farmaceutické lobby. Ale veřejnost a média dokonale naletěli.

A stejná virtuální realita je kolem nás, kam se podíváme.

Opět dnes, kdy píšu tato slova, se index pražské burzy PX tváří, kdoví jak úžasně se ekonomice nedaří, neboli mírně roste. A euro k dolaru mírně posiluje. Divné. Opravdu podivuhodné. Je podivuhodné, jak jsou finanční trhy v klidu – když pod povrchem to vře.

A vře to ve hloubce tak, že ze sopky se už valí dým. Ale málokdo mu věnuje pozornost. Jak příznačné. Vesuv taky nejdřív jen tak trochu čoudil. A Pompejané ho ignorovali. Tou sopkou je Španělsko. V poslední době o Španělsku ve srovnání s předešlými měsíci moc neslýcháme, není-liž pravda? To proto, že výnosy španělských státních dluhopisů momentálně oscilují plus mínus kolem 5 procent, tedy dost daleko o 7procentní hranice, která je považována za hranici, od které výš již výnosy dluhopisů (představující vlastně úroky ze státního dluhu) už nejsou udržitelné. No jo, ale proč jsou výnosy tak nízko? (To už se investoři většinou neptají.) Obyčejně výnosy dluhopisů jsou nízko – neboli ceny jsou vysoko – tam, kde je po dluhopisech poptávka. Neboli kde je někdo kupuje. Kde někdo státu půjčuje. Takže kdo španělské státní dluhopisy vlastně kupuje?

Kupuje je takzvaný španělský Rezervní fond sociálního zabezpečení. Což je v podstatě něco jako státní centralizovaný španělský penzijní fond. A tento fond už investoval 90 % ze svých 65 miliard eur na výkup španělských státních dluhopisů. Neboli Španělsko začalo potichounku a nenápadně dlužit samo sobě. Použilo svůj centrální penzijní fond na nákup odpadu, který nikdo jiný nechtěl. Jistě, dá se na to namítnout, že i penzijní fondy jiných zemí nakupují národní státní dluhopisy, a když to postavíme do takového světla, dokonce to vypadá perfektně normálně. Až na to, že taková optika skřípe. Tak třeba v případě České republiky a českých státních dluhopisů nemá stát nejmenší problém přilákat kupce ze zahraničí, prodat dluhopisy domácím bankám a domácnosti mu dokonce mohou doslova utrhat ruce, když se koná emise takzvaných „Kalouskových dluhopisů“. A ti všichni si české státní dluhopisy kupují z vlastní vůle.

Jenomže španělský fond španělské dluhopisy koupil, protože musel: Stát rozhodl. A byl prakticky jediný, kdo je kupoval. Povinné koupení nechtěného odpadu za peníze pro důchodce – tomu se říká vytunelování důchodového systému. Pokud Španělsko nakonec skončí jako Řecko, tedy pokud více či méně zbankrotuje a bude muset část svého dluhu odepsat, pak prostě důchodci o peníze pro ně připravené přijdou. No a odpis španělského dluhu je každým dnem pravděpodobnější. Proč? Protože státní fond již do španělských toxických dluhopisů investoval 90 % svých peněz. Takže peníze brzy dojdou. A dluhopisy brzy nebude mít kdo vykupovat. Neboli ocitneme se zase tam, kde jsme byli v době, kdy se o Španělsko mluvilo. A to všechno musíme dokořenit ještě jednou ingrediencí: Totiž Španělsko začíná sociálně kypět. Jak to asi už teď rozlícená veřejnost ponese, až pochopí, že její důchody byly vytunelovány?

Ale otázka, která zajímá nás, pochopitelně zní, co to znamená pro nás. A tím se zase vracíme na počátek. Euro sílí. Akcie rostou. Má snad někdo dojem, že finanční trhy pravdivě zrcadlí stav dnešní eurozóny?  Nebo spíš jen naletěly PR kampani evropských politiků…? Řekla bych, že za b) je správně.

Tak čemu věřit? Snad jenom sám sobě a svému vlastnímu logickému uvažování. (A propos: Když to tak beru kolem a kolem, doufám, že prezidentské volby se vážně konají a taky nejsou jen nějakým šetřičem obrazovky v Matrixu…?)

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)