Krtci jsou nebezpeční

Není to dlouho, co tuhle o víkendu nastala zcela zvláštní a nadlouho znovu neopakovatelná chvíle. Manžel v sobotu po ránu prohlásil: „No, tak se mi tak zdá, že mám vše hotovo… a že dneska nebudu mít co dělat.“

Upřímně jsem se lekla. To nevěstilo nic dobrého. Když je manžel schovaný za klávesnicí svého notebooku anebo má mobil přilepený na uchu, obyčejně je vše v pořádku a všichni v okruhu 100 metrů mohou být v klidu, že se nikomu nepřihodí žádný úraz. Ale běda, když své elektronické hračky odloží. (V rámci objektivity musím připustit, že já jsem na tom líp jenom o málo.)

Mé obavy se ukázaly odůvodněné. Krátce po snídani manžel pojal touhu vyhnat ze zahrady krtka, který v rohu dělal úhledné hromádky. Kvečeru jsme se po vzájemné shodě dohodli, že zavoláme profesionálního zahradníka s bobíkem, aby zahradu učinil opět obyvatelnou. Když zahradník po několika hodinách usilovné práce odcházel, doporučil mi, abych pro jistotu napříště před manželem raději zamkla všechny nástroje, které by se daly jakkoliv použít pro rýpání se v hlíně. Frustrovaná z jeho rady jsem požádala manžela, aby, zatímco budu ukrývat zahradní náčiní, namísto mne naložil dětem na talíř večeři. Ani to se však neukázalo býti dobrým nápadem, jak vzápětí demonstrovala jeho pořezaná ruka. Nutno dodat, že mně se ve stejnou chvíli pro změnu podařilo na 20 metrech od domu do zahradního domku nenávratně ztratit klíče.

Poučili jsme se oba – já i manžel. Došli jsme k názoru, že napříště pro jistotu budeme dělat jen věci, které nějak souvisí s ovládáním klávesnice, a k jiným činnostem se budeme stavět rezervovaně. Ostatně také nečekám od zahradníka, že by sestavoval makroekonomický model. Zhruba to asi měli naši předci na mysli s pořekadlem „Ševče, drž se svého kopyta“. K našemu poučení stačil jen jeden víkend.

O to víc mne překvapuje, že zjevně existují subjekty, které se zřejmě nepoučí nikdy.

Stát zveřejnil, jak hospodařil za prvních osm měsíců letošního roku: Zatímco celkové výdaje státu v meziročním porovnání rostly, příjmy naopak klesaly. A z toho nemůže vzniknout nic jiného, než meziroční nárůst deficitu. Ten dosáhnul 87,3 mld. korun.

To je stejný deficit, jako měl stát například v roce 2009, kdy Česká republika byla v hluboké recesi a svět tou dobou ještě nešílel kvůli apokalyptickému předlužení. Pokud poměříme všechny závazky vlády vztažené k HDP letos a v roce 2002, dojdeme k nárůstu o 41 %. Pokud se k tomu ještě podíváme na plánovaný dluh v roce 2012, pak během posledních deseti let roste dluh v průměru o 4,6 % ročně. Pokračovat stejným tempem znamená, že už v roce 2037 budeme tam, kde je dnes Řecko.

Pokud si dobře vzpomínám, dnešní vládu vyneslo ve volbách krom jiného hlavně strašení veřejným dluhem a tím, že je potřeba „spravit veřejné finance“.

Asi si teď myslíte, že jsem chtěla říct, že politici jsou se zadlužováním nepoučitelní. Ale ne. Do roku 2037 mají ještě dost času na to, aby se napakovali a pak se uklidili – je veřejný dluh vážně nepálí. Ten, kdo se nepoučil, jsou voliči – protože v příštích volbách jistě zase někomu skočí na špek, že to s veřejnými financemi myslí upřímně.