Koronakrize je jeden velký omyl

Svět se vykloubil z pantů. Politici se tváří, že natisknutím peněz lze vytvořit bohatství. Že braním peněz schopným a rozdáváním neschopným lze docílit spravedlnost. Že placením lidí za to, že nepracují, lze vytvořit hodnotu.

Lidé ztratili ponětí, co je příčina a co následek. Vytratilo se pochopení, že práce je zdroj a peníze a bohatství jsou důsledek.

Jednou z nejodpornějších demonstrací takového nepochopení jsou záporné úrokové sazby, kterými centrální banky předstírají „léčení“ korona-recese. Je to ale nic než jeden velký omyl; záměna příčiny a následku.

Recese je důsledek mnohých nerovnováh a chybných rozhodnutí politiků. Peníze jsou pak důsledkem lidské práce, které v recesi přirozeně ubývá. A úrokové sazby jsou cenou peněz. Protože ale ekonomové byli vystrnaděni z centrálních bank a nahrazeni politiky v trafikách, nezbyl nikdo, kdo by to na důležitých místech chápal.

A tak se mohlo přihodit, že politici podlehli dojmu, že recese je chybou kapitalismu, peníze jsou nástrojem k řízení mas a úrokové sazby jsou jen hračkou k plánování ceny úvěrů. A došli k závěru, že by se jim náramně líbilo, kdyby ceny úvěrů byly co nejmenší. Vlastně přímo záporné.

Jenomže vzhledem k tomu, že záporné úrokové sazby odporují zdravému selskému rozumu, etice i základům kapitalismu, v němž jsou úrokové sazby cenou peněz, ptá se mnoho lidí, jestli je vše v pořádku, když mají peníze zápornou cenu.

Peníze nebyly nikdy v historii levnější. Klasický ekonom nemůže říct, že je vše v pořádku. Klasický ekonom vidí problém v tom, že ani současný šéf americké centrální banky, ani šéfka evropské centrální banky nejsou ekonomové, ale jsou to právníci. Šéfka ECB Christine Lagardeová dokonce ani nikdy předtím v žádné bance nepracovala. To je absurdní. To by se v korporátní sféře nestalo. Regulace by neumožnila, aby se šéfem banky stal někdo, kdo v bance nikdy nepracoval a je bez zkušeností, podobně jako by jiná regulace neumožnila, aby autobus řídil člověk bez řidičského průkazu. A tady jde o centrální banky, které řídí a směřují celé obrovské ekonomiky!

Centrální banka je ale jiným typem instituce než banka soukromá. Na svou současnou pozici se Lagardeová nedostala díky odbornosti, ale díky politice. Jako neekonom je proto ochotna podepsat i věci, které by ekonom nikdy nepodepsal, protože jí nemohou dojít souvislosti. Vzdělání a praxe jsou zkrátka důležité. Jinými slovy, problém moderních centrálních bank je, že je nevedou bankéři s perfektními znalostmi monetární teorie, ale politici.

Vidíme to i u nás. Když centrální bankéř opustí funkci, neodchází do soukromé sféry na srovnatelnou pozici, jakou měl v centrální bance. Nestává se z něj ředitel komerční banky, ale často je z něj de facto poradce pro výklad regulace centrální banky. Trh si necení centrálního bankéře jako měnového experta a manažera, ale jako člověka, který má konexe.

A tak se mohlo přihodit, že ačkoli dokonce i sám MMF v roce 2019 očekával nejslabší růst planety od krize v roce 2009, úrokové sazby ECB byly rekordně záporné coby výraz bezprecedentně velké snahy vybudit hospodářský růst. To je přeci úplně popletené: Čím víc se centrální banka snažila povzbudit růst a čím zápornější úroky kvůli tomu měla, tím pomaleji ekonomika rostla, neboli tím méně to fungovalo – a přesto nikoho v centrální bance ani nenapadlo, že něco dělají špatně, a zkoušeli to dál, jen houšť a větší kapky!

A jak to v roce 2020 dopadlo a jak se to celé zhroutilo jako domek z karet, dnes víme všichni. (Ale dalo se to zase dobře hodit na pandemii.)

Záporné úroky jsou dnes ve světě všeobecně přijímány nikoli proto, že by dávaly smysl, ale proto, že je schvalují lidé, kteří jim nerozumí nebo mají vlastní politické cíle. Dokud se aktuální liberálně-levicová politická vlna nepřežene, záporných úroků se nezbavíme.

Neboli účty v bankách budou ztrátové. Penzijní fondy budou ztrátové. A konkurenceschopnost celé Evropy půjde do kopru.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)