Když revoluce začne požírat své děti

Z pohledu dějin to není vlastně zas až tak dlouho, co emigroval český zpěvák Waldemar Matuška z tehdejšího komunistického Československa. Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat: Matuška byl vzápětí v televizi a rozhlasu zakázán.

Trapný pokus.

Někdo by mohl říct: Byla jiná doba. Komunistická doba. Tehdejší východní blok prostě měl nějakou ideologii a tu razil. Dneska už jsme jinde.

A já na to odpovídám: Vrací se podobná doba. Doba pokryteckého rádoby-liberalismu. Dnešní západní blok má prostě nějakou ideologii a tu razí. Vítejte zpátky.

Televizní společnost HBO přišla se čtyřhodinový „dokumentem“, který je postaven na výpovědi dvou dospělých, dnes zhruba třicetiletých mužů. Tito dva muži v „dokumentu“ tvrdí, že v dětství trávili mnoho času na ranči černošského zpěváka a tehdejší popové hvězdy Michaela Jacksona, kde byli hvězdou opakovaně sexuálně zneužíváni.

Fanynkou Michaela Jacksona jsem nikdy nebyla, a když dneska slyším nějaký jeho song, většinou upřímně trpím podobně, jako kdyby fanoušek černé hudby z osmdesátých let byl donucen poslouchat moje thrashmetalové orgie. Nicméně faktem je, že můj, řekněme, studijní zájem o Jacksona v posledních dnech silně vzrostl. „Dokument“ je totiž pozoruhodný hned z několika pohledů.

Zaprvé je namístě dát výraz „dokument“ do uvozovek. Pod pojmem dokument či dokumentární film se obyčejně míní objektivní zprostředkování všech dostupných informací o realitě. Nezdá se, že by dílko HBO tuhle definici splňovalo. Obsahuje především jednostranné výpovědi dvou pánů, kteří obviňují údajného sexuálního agresora. Obhájce a pohled z druhé strany chybí. Tohle by za spravedlivý proces nešlo označit ani omylem.

Zadruhé je silně podezřelé, že tito dva pánové mohli pobývat u popové hvězdy a evidentně o samotě tak dlouhý čas – a jejich rodičům to asi nijak nevadilo. Nějak si neumím představit, že své dítě budu pravidelně posouvat k nějaké celebritě, kterou sama neznám, a nemám ponětí, co se u ní s mým dítětem děje.

Zatřetí dokument nepřináší absolutně žádné nové zjištění: O Jacksonově pedofilii se veřejně spekulovalo poprvé už v roce 1983. Jenomže tehdy se celá věc „vyřešila“ mimosoudním vyrovnáním s rodinou, která zpěváka ze sexuálního obtěžování nařkla. A podobný scénář se pak opakoval ještě několikrát: Vždy se vzneslo obvinění, vždy se nějak urovnalo. Skutečné sexuální násilí proti vůli dítěte se nikdy nepodařilo prokázat.

Současně asi nebyl nikdo, kdo by si myslel, že Jackson je po této stránce naprosto a dokonale „normální“. (Ačkoliv jsem na velkých pochybách, zda slovo „normální“ mohu použít. S dnešními tuším asi 64 gendery a nesčetně uznávanými sexuálními preferencemi je již poněkud nenormální býti normální… nebo jak to ksakru vlastně říct?!)

Zkrátka každý soudný člověk vždy musel tušit, že Jackson zřejmě má nějaké psychické problémy, že se tyhle problémy nejspíš týkají i jeho sexuality a také že nejspíš nějak souvisejí i s absencí jeho showbyznysem ukradeného dětství. Neboli že vztah k dětem v tom asi hraje nějakou roli. Jenom nikdy nebylo prokázané, zda byl také agresorem, násilníkem a bestií, která dětem skutečně ubližuje. A vzhledem k tomu, že nic z toho se prokázat nikdy nepodařilo, ačkoliv pokusů o obvinění a následné vytřískání peněz z obviněného proběhlo víc, dalo se soudit, že zas až tak bestiální to zřejmě nebylo. Každopádně celá generace Jacksonových fanoušků s tímhle uspořádáním dokázala roky bez problémů žít.

A pak najednou cvak, přišla éra #metoo, neboli éra obviňování a likvidace nepohodlných lidí jen na základě prohlášení údajně poškozených, že se před desítkami let stali obětí násilí. Řada lidských životů a kariér už tímhle tvrzením byla zničena. Bez možnosti hájit se, bez možnosti postavit tvrzení proti tvrzení. V éře #metoo se naslouchá pouze obviněním, nikoliv obhajobám.

Protože ale deklarace žen o tom, jak jsou traumatizované tím, že se jim před třiceti lety nějaký muž podíval na kotník, se už poněkud okoukala, bylo nutno posunout věc dál. Takže co bychom tu měli nového a ještě neokoukaného? Aha, třeba obvinění z pedofilie. A nejlepší bude vyzkoušet si to rovnou na někom, kdo už je mrtvý a bránit se stejně nemůže.

I předložily se natěšené veřejnosti údajné šokující informace, které naše vědění o mrtvé popové hvězdě pousnuly přesně tam, kde bylo před celým „dokumentem“: Pořád víme stejné houby jako kdysi. Máme tu jen jednostranné tvrzení, proti kterému se už nikdo nemůže bránit a se kterým se nikdo nemůže mimosoudně vyrovnat. A veřejnost šílí a svou někdejší modlu pranýřuje, ačkoliv dneska je o ní známo přesně totéž, co před deseti či patnácti lety. Teď je ale hvězda hnusákem, takže se musí vymazat z dějin a její umění se musí zavrhnout. Knihy spálit. Sochy rozstřílet. Obrazy přemalovat. Prostě metoo.

A média odpovídají na společenskou poptávku po senzaci a zpěvák je rázem na blacklistu. Jako první se zákazem vysílat Jacksona přišla britská rozhlasová stanice BBC Radio 2 (to mě až tak moc netrápí, protože BBC Radio 2 vydrží déle než 20 vteřin poslouchat jen totální masochista) a po něm další kanadské, australské, novozélandské rozhlasové stanice, nebo producenti (v době pravěku ještě poměrně politicky nekorektního) amerického seriálu Simpsonovi. Český rozhlas je proti nim výkvětem konzervatismu, prý se jen „věcí bude zabývat“.

Celá tahle zdánlivě bezvýznamná kauza je ve skutečnosti obrovským symbolem: Vůbec nic nevypovídá o Jacksonovi. Nic nevypovídá o tom, zda byl nebo nebyl pedofil, a už vůbec ne o tom, zda byl nebo nebyl násilník a dopustil se zločinů. Natož o tom, jaké kvality dosahuje jeho umění. Vypovídá jen o jediném: o odporném pokrytectví dnešní „pokrokářské“ společnosti. Protože kdyby to nebylo pouhé pokrytectví, muselo by Národní divadlo přestat hrát Goethova Fausta, neb Goethe byl podle všeho nejspíš také na holčičky.

A nejlepší na tom je, že kdyby Jackson žil dneska, nejspíš by dokonale naplňoval obrázek toho, komu se dneska často říká „sluníčkář“ – že by už revoluce začínala požírat své vlastní děti?

Tak jako kdysi stačilo prstem ukázat na nepohodlného člověka a obvinit ho z čarodějnictví, aby byl vzápětí po nespravedlivém „procesu“, vedeném jen aby se neřeklo, upálen na hranici, tak dneska stačí ukázat prstem na kohokoliv a obvinit ho z rasismu, homofobie, sexuálního násilí, rusofilství, dezinformátorství – doplňte si dle libosti. A členství na blacklistu má zajištěné. Odporné pokrytectví, odporné novodobé „náboženství“.