Evropa jako německá kolonie

Platí to již staletí: Je nadvláda a nadvláda. Nadvláda motivovaná ryze ekonomicky, nikoliv ideologicky, se nastoluje mnohem snadněji. Obrazně řečeno „kolonizované“ obyvatelstvo se méně brání, když má „jen“ platit daně. Zato když se mu sahá třeba na náboženství, vyvádí, jako kdyby někdo mně nutil místo AC/DC poslouchat jihočeskou dechovku. Co víc: „kolonizované“ obyvatelstvo se často samo do područí žene. A to neříkám ani s náznakem nějakého pejorativního nádechu vůči „kolonizátorům“ ani „kolonizovaným“. Je-li to z obou stran dobrovolné, není co řešit. Jenom je celkem záhodno role včas správně pojmenovat – kdo je kým. Protože pokud by si ten v roli „kolonizovaného“ své postavení nedostatečně uvědomoval a pokoušel se zlobit, mohl by být nepěkně klepnut přes prsty. Historie je totiž neskutečně jednotvárná a bez fantazie.

Jakže to v současnosti máme s tou Evropou? Řecko zbankrotovalo, Španělsko teprve zbankrotuje, Itálie požádá o pomoc, ale až v době, kdy už budou záchranné fondy prázdné, Kypru se rozloží bankovní systém… a tak dále. Téměř bezcenné státní dluhopisy všech těchto zemí se již stačily dostat buď přímo, nebo skrze záchranné fondy EFSF a ESM do majetku bank, pojišťoven či penzijních fondů, které budou mít ztráty. Eurozóna se bortí. Ale je tu v celé té mizérii jedna země, která o pomoc dozajista nepožádá. Země platící díky své síle největší podíl z pomoci, která do problémových zemí a bank plyne: Německo.

Jak přibývá dlužníků, Německo se stává stále větším věřitelem. Čím větším věřitelem Německo je, tím víc si může klást podmínky. Asi takhle: když dlužíte na své hypotéce pár milionů, právě jste přišli o práci a máte problém svůj dluh splatit, nebudete to vy, ale vaše banka, kdo si bude diktovat další postup. Kdo vás třeba donutí vzít i podřadnou práci anebo ze Single Malt Whisky přejít na zelenou. Čím víc pomoci jih Evropy (hlavně od Německa) bere, tím víc musí hrát podle německých politických pravidel. Usmyslí si Německo, že Italové ještě škrtali málo? Budou tedy škrtat víc. Usmyslí si Německo, že Španělé ještě propustili málo státních zaměstnanců? Budou tedy propouštět víc. Prostě budou – protože již akceptovali podřízenou roli tím, že požádali o pomoc. A kdyby odmítli, pomoc nedostanou. Pozoruhodné je, že se tak děje dobrovolně na obou stranách.

Německo se stává stále dominantnější silou kontinentu. Mírovými a dobrovolnými prostředky dosáhlo toho, co se mu kdysi nedařilo silou.

Pokud se někdo z dlužníků vzbouří, bude klepnut přes prsty. Třeba takto: Řecko řekne, že škrtat a zvyšovat daně už nechce. Fajn, nedostane pomoc, tím znovu zbankrotuje, a tím bude v podstatě také odejito z eurozóny. Projde si velmi hlubokou krizí, kolapsem bankovnictví, vlnou emigrace svého obyvatelstva. Zbývající průmysl se zhroutí. Tím uvolní na evropském trhu místo, které bude vzápětí vyplněno jiným průmyslem, který má sílu expandovat: totiž německým. Německo sice na jednu stranu ztratí odbytiště, na stranu druhou ale ještě upevní své pozice na trzích, na kterých je zbankrotovaná země vyklidila.

Abychom si rozuměli – v konstatování o rostoucí dominanci Německa není nic ideologického nebo negativního, je to prostě konstatování. A pro mnohé překvapivě je to pro nás vlastně nejlepší možná zpráva.

Měřeno výší hrubého domácího produktu je Německo čtvrtou nejsilnější ekonomikou na světě, pokud jde o vývozy, zaujímá dokonce druhé místo. V roce 2011 směřovalo do Německa 32,2 % českých vývozů. To je více, než kolik dosahuje obchod mezi mnohými spolkovými zeměmi navzájem. Ne náhodou se tak o České republice často mluví jako o další spolkové zemi.

Růst Německa znamená i růst české ekonomiky a naopak.

A Německo ještě zesílí. Co asi tak pro nás z toho může plynout?

(Tento text byl originálně napsán pro Literární noviny.)