Důchody se staly nereformovatelné. Na desetiletí.

Když chtějí děti před spaním vyprávět pohádky na dobrou noc, už několikátý den v řadě si vždycky vzpomenu na pohádku o pasáčkovi ovcí. O tom, který chtěl být „důležitý“. A tak se pokaždé krátce poté, co vyhnal ovce na pastvu, rozběhl zpátky do vesnice a bez dechu volal: „Pomóóóc! Vlk!“ Vesničané mu to poprvé i podruhé baštili. Ale když pochopili, že si z nich pasáček jen střílí, příště nad tím mávli rukou. Mávli rukou i ten den, kdy vlk přišel doopravdy. Pasáčkovi už nebylo pomoci; prostě tak dlouho chodil se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo. (Vida, další užitečné přísloví, které mě napadá.)

Pořád tu pohádku nemohu vyhnat z hlavy. Naše podvědomí je mocné; i pokusila jsem se na tu záhadu přijít. Co jenom mi onoho nešťastného pasáčka tolik připomíná, že ho nemohu vystrnadit?

Došlo mi to, když už třetí penzijní fond, Aegon, člen jedné z největších světových společností v oblasti životního pojištění a penzijního připojištění, oznámil, že vzdává účast ve druhém pilíři penzijní reformy. No jasně, to je ta asociace! Je to snadné: Tak dlouho si politici zahrávali s trpělivostí veřejnosti a strašili ji důchodovou reformou, až se důchodová reforma stala dost možná i na deset či dvacet let naprosto neprosaditelná. Už to s ní můžeme rovnou zabalit. Už nemá valnou šanci ani u fondů, ani u veřejnosti.

Zdá se vám to jako příliš silné tvrzení? Tak vezměte v úvahu následující:

Dnešní opozice se nechala slyšet, že pokud se po volbách dostane k moci, druhý pilíř zase zruší. Jeden z nejhloupějších nápadů posledních let. A to říkám já – kritik druhého pilíře už z celkem dávných dob, kdy kritizovat druhý pilíř ještě nebylo módou, ale společenským přestupkem. Proč hloupý nápad? Protože prosperita země stojí a padá se stabilitou jejích zákonů a ekonomického prostředí. Tedy přesně s tím, co my nemáme. (Hádejte, proč je naše recese jedna z nejhlubších ve střední Evropě?) Začalo to už se stavebním spořením a s pokusem ministerstva financí zadupat ho do země likvidací státního příspěvku. Stavební spořitelny tehdy machrovaly: „Stavebko mají stovky tisíc domácností. To si nikdo zrušit netroufne.“ Troufnul. Ústavní soud sice prohlásil, že už jednou uzavřené smlouvy jsou nedotknutelné a stát musel lidem peníze vrátit (s jistou dávkou hrdosti připouštím, že ve svém zdůvodnění se ústavní soud opíral i o analýzu z dílny mé mateřské společnosti), ale precedens už byl na světě. Totiž na světě byla myšlenka, že zdánlivě nedotknutelné není nedotknutelné.

Pak stát sáhnul na opět zdánlivě nedotknutelné podpory pro solárníky. A teď opozice hřímá, že sáhne na druhý pilíř. Na ten, do kterého bychom měli vstupovat na celý život.

Nejde o to, zda s ním souhlasíme nebo nesouhlasíme. Zrovna tak jako nebylo podstatné, zda se nám líbí či nelíbí stavební spoření. Jde o princip. Veřejnost ten princip pochopila: „Na nic nespoléhej. Neexistuje nedotknutelné tabu. Stát může všechno. I porušit své vlastní zákony.“ Jenomže penzijní reforma založená na penzijních fondech je všechno jen ne krátkodobá rozdělávka. Je to úmluva na celý život. Ale veřejnost už pochopila: Přesně takovou úmluvu stát poruší.

Takže až přijde další vláda a vytasí se s nějakou jinou penzijní reformou (reformou té stávající reformy), veřejnost už bude vědět: „Ááá, další podvod na nás. Zase to vydrží dva roky.“ Pokud ta reforma reformy bude dobrovolná jako nynější druhý pilíř, nikdo se jí účastnit nebude. Pokud bude povinná, taktéž se jí „skoro nikdo“ účastnit nebude, protože lidé si budou hledat cestičky, jak se z té povinnosti vyvléknout. Třeba tím, že se jen naoko nechají zaměstnat za minimální mzdu, aby z ní museli platit co nejmenší díl do fondů.

Důchody se tím do značné míry staly nereformovatelné. Na desetiletí.

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)